Myslim na to, jakej byl můj život před mojí celkovou změnou. Za prvé jsem měla kluka. To je to nejpodstatnější. A kvůli tomu taky ta změna nastala. Nejdřív jsem neměla moc vkus. Nestarala jsem se o to, jak vypadám. Teď chci vypadat dobře. Tak, aby si mě taky všiml. Potom jsem se taky nemalovala. OMG, musela jsem vypadat hrozně. A taky jsem se nezajímala o hudbu. Zahrabala jsem iPod hluboko do skříňky pod všechny ty laky na nehty (který jsem stejně nepoužívala) a sluchátka taky. Neučila jsem se. Skoro vůbec. Neměla jsem představu o tom, co chci dělat. Maximálně kolik chci mít dětí.
Teď vim skoro přesně... no, spíš tak zhruba, co chci dělat, jak nechci skončit. Oči mám podmalované černou tužkou a tlustou vrstvu řasenky k tomu. Můj šatník celkově zahrnuje černou. A krajku. A docela sexy hadry, když počítám i ty vražedný podpatky. A na uších mám pořád sluchátka. Sundavám je jenom o hodině. Nedokážu si život bez hudby představit. Jak jsem mohla žít? Kdybych neznala hudbu, tak už bych se z toho složila a měla bych buď psychologa a nebo bych byla ve cvokárně. Jednou jsem někde četla: „Only good music and good people can change how I feel.“ Až na ty dobrý lidi to platí. Protože já nikoho takovýho neznám.
Mělo to bejt delší ale někdo mě vyrušil, tak jsem to nedopsala.
ČTEŠ
Art Never Comes From Happiness (cz)
Cerita PendekToto bude mimořádné vypisování, které ještě nikdo neviděl. Cením si toho, kdo má odvahu si je přečíst :D Budou přibývat podle rychlosti mého přepisování. Jsou to krátké storky, které na sebe nenavazují.
