Duch z Monticella | HAMILTON CZ Halloween

Benjamin

,,Nechcete mi říct, kam jedeme?" Alexander popotahoval pásem, zařezávajícím se do jeho hrudníku, jak se z autosedačky, která se nějakým způsobem objevila v Madisonově autě,  nakláněl nepohodlně k oknu aby opřel rozlícenou, a teď ještě jako v ohni bolející, hlavu o sklo chlazené vlhkým vzduchem proudícím kolem auta. Už teď mu leželo v žaludku, že ho Virginiané odkopli na zadní sedačku jako naštvaného spratka, mezitím, co si Duch, jenž by se mohl na místo klidně dopravit desítkami nejrůznějších cest, co mají přeludy jeho druhu určitě pro cestování v rukávu, válí svůj průhledný zadek na místě spolujezdce.

,,Benjamin Franklin." James nespustil jediný sval ruky z volantu. Bylo mokro a kluzko, což představovalo s nechvalně proslulým stavem vozovek ve Virginii nebezpečnou kombinaci, především pak pro někoho, komu dělalo problém k řízení vůbec dosáhnout.

,,Ten divnej učitel ze střední?"
Roky na škole s bizarním učitelským sborem nebyly zrovna nejlepším obdobím Thomasova života, ale pamatoval si je živě. Kdyby tehdy tušil, že je jeho mladý život právě ve své půlce.

,,Slyšel jsem, že teď dělá pokusy s mrtvolama a specializuje se na mystiku. Mohl by nám pomoct."

Hamilton zafuněl. ,,Ideální místo, kam jet za bouřky na Halloweena."

Auto zastavilo u osamělé, zato majestátní staré vily. Odřená omítka mnoha pastelových barev tónem neladila tmavě hnědým dřevěným oknům, působícím jako pár set let stará ruční výroba, co zažila nejednu světovou i občanskou válku. O to silnější pocity v našich hrdinech tahle stavba vzbuzovala, že v jejím pozadí stále zuřila šedo černá obloha, z níž se každých pár okamžiků svezl blesk tak podezřele blízko, že nezbylo, než se modlit že obstarožní stavení disponovalo alespoň trochu funkčním hromosvodem.

,,Oukej, kdo zazvoní?"

,,Myslel jsem, že jsme tady kvůli tobě."

,,Byl to Jemmyho nápad."

,,Já-" Než stačil slovo dokončit, ozvalo se zavrzání dveří a v mžiku se v nich objevil kulatý mužík s pleškou a tlustými kulatými brýlemi. ,,Děti! Thomasi! Pojďte dál"

,,J-já nezazvonil." vykoktal nejmenší z trojice.

,,Já vím"

Tři živí a duch procházeli dlouhými chodbami, pokrytými barevnými koberci nad nimiž mezi knihovnami zakrývajícími stěny prosvítaly siluety předmětů ze snad všech koutů země. Vedle bizoní lebky bylo ke zdi přibité sloní ucho, hned vedle malovaného vějíře a sušených korálů. Thomasova ruka zabloudila po jedné z bichlí. Jen do prachem pokryté knihy očima zavadil, začal pomýšlet, že to nebude čtení pro něj. První stránka co spatřil byla pokratá ohavným množstvím drobného písma a kurzivou napsanými slovy z podivných jazyků, jenž se ani jeho,  dvěma jazyky plynně hovořící, osobě nepodařilo byť vyslovit. Jediné co ho mohlo zaujmout byly obrázky. Ostatně ty byly jeho oblíbenou částí a podmínkou k přečtení jakékoli knihy. Lehce se usmál nad výkresy roztodivných tvorů, jenž měli, alespoň podle publikace, kdysi brázdit lesy Skandinávie, než opět nalistoval další kapitolu a s pohledem na další vyobrazení, strčil knihu přímo před oči kolegů. ,,Hej, nepříjde vám, že tenhle týpek vypadá jak Hamilton?"

Alexander se ani nenamáhal zvednout zrak k muži s dozadu uhlazenými uhelně černými vlasy na ilustraci. Jak se v něm vztek, frustrace, únava a snad i strach míchaly, praštil paží přímo po Thomasovi, schazuje knihu na zem. Benjamin usadil hosty na možná kýčovitě fialový semišový gauč uprostřed ničím než svíčkami v každém rohu a krbem osvětleném obýváku. Na vyřezávaný stůl rozložil dva mnohokrát slepované šálky, z nichž se většina barvy odloupala patrně už před pár desetiletími a začal nalévat podezřele silně zavánějící bylinkový čaj. Dva maličtí muži se s vnuceným úsměvem natáhli pro nápoj, div nepadající jak odér knockoutoval jejich čichové orgány. Thomas celou věc pozoroval zaraženýma očima.

,,Pane Frankline, mně nenalejete?" Při pohledu na šedesátníka s bambulatým nosem; upřímně řečeno, bambulatý byl on celý, si nemohl nevzpomenout na postavu Pana Smeeho z dobrodružství Petra Pana. Těžce se vůbec vešel do svého maličkého retro křesílka a starohnědá vesta na něm div nepraskala. Nekonečnými tiky ve tváři, výřečností a celým tím svým u všechno-vím-všechno-znám charakterem mu však starý vědec vždycky připomínal úplně jiného piráta, než myšlenkami jednoduchého poskoka kapitána Hooka.

,,K čemu by byl duchovi bylinkový čaj?"

,,Slovo bylinkový je pro tenhle horkej driák dost silný." neodpustil si, jak se obrazně říká, pod vousy Alexander. Ostatně jinak by si to Karibijec ani připustit nemohl, z jeho tváře se nikdy nepodařilo vyrašit ničemu, než štětičce unavené, broskvové slupce podobné, bradky.

,,Vy víte že jsem-?"

,,Umřel jsi minulý týden. A vy jste přišli zjisti, jak zlomit tvou kletbu a přivést tě k životu, že?"

,,Jak to-"

,,Zkušenosti." usmál se. ,,Navíc, není tak těžké poznat, že někdo poloprůhledný, kdo před chvílí prošel jedněmi dveřmi, stolem a tady Alexanderem, nebude, doslovně řečeno, své kůži. Navíc komu myslíte, že Dunglinson řekl o vaší nehodě jako první? A ten zbytek jsem si jednoduše odvodil."

,,Nehodě?" Hamilton probodl kudrnatý přízrak pohledem. O žádné nehodě se mu nezmínil.

,,Proč by vám Dunglinson říkal, že jsem-"

,,To nestojí za řeč." Benjamin si sundal tlustá sklíčka a položil je vedle dvou sotva upitých šálků. ,,Následujte mne do laboratoře."