The Smell Of Cigarettes [CZ]

22. kapitola

Elizabeth

Probudila jsem se brzy. Slunce ještě ani pořádně nevyšlo. Hodiny ukazovaly pár minut po sedmé. V celém domě bylo hrobové ticho.

Bleskově rychle jsem se dala dohromady. Přimhouřené ospalé oči a unaveně vypadající tvář spravila studená voda tekoucí z kohoutku. Hnědým vlasům stojícím do všech světových stran pomohl hřeben a gumička, s jejíž pomocí jsem je svázala do vysokého drdolu odhalující každou část mé tváře. Vytahané tričko s černými kraťasy, jenž jsem nazývala pyžamo, nahradily obnošené, domácí rifle a jednoduché černé tílko. Ani jsem se nepodívala na můj odraz v zrcadle a už seskakovala schody po dvou.

Napochodovala jsem do obýváku, kde jsem včera v noci, bez jediného dovolení, uložila Willa. Hruď se mu zvedala v hlubokých nádechách a znovu klesala ve výdechách. Deku, kterou jsem ho včera zakryla v případě náhlé zimy, odkopnul na zem. Jednu nohu měl volně nataženou přes celou délku gauče a druhou skrčenou v blízkosti těla. Ruce nechal volně spadnout na zem. Po přeskenování celého jeho těla, jsem mé oči přemístila na jeho spící obličej. Vlasy měl rozcuchané víc než kdy jindy, lepily se mu na čelo, trčely mu do všech možných stran a vypadaly nezkrotitelně. Oči udržoval zavřené a tím mi bránil v pohledu do jeho zářivě zelených očí, které toho v sobě ukrývaly tolik, ale na druhou stranu nic neprozrazovaly. Rty měl mírně pootevřené. Byly tak rudé… tak strašně rudě červené, že jsem od nich nemohla odlepit zrak. Mohlo uplynout už pět minut a já na ně pořád němě zírala. Jaké by asi bylo ho políbit?

Tahle otázka mě okamžitě probrala. Rychle jsem od nich odvrátila zrak a párkrát prudce zamrkala, abych se ujistila, že taková otázka mě už nikdy v životě nenapadne. Co to s tebou sakra je, Elizabeth?!

Zaslechla jsem tiché zamumlání. Znovu jsem se na něj podívala, ale tentokrát svůj zrak nasměrovala jinam, než na jeho rudé, jemně vypadající rty. Všimla jsem si, jak skrčil obočí a párkrát se pomrvil. Z úst vydal bolestivý zvuk, na což jsem se tiše uchechtla. Jakmile mě uslyšel, otevřel oči, ve kterých se pohrávalo značné vyděšení. Přeměřil si mě pohledem a několikrát silně zamrkal. Semknul k sobě rty a očima začal bloudit po místnosti. Když zjistil, kde se nachází, opatrně si sednul, rukama si přidržoval hlavu. Obešla jsem gauč a posadila se vedle něj.

‘’Proč mě tak strašně bolí hlava?’’ promluvil silným, chraplavým, ranním hlasem, který mi na těle způsobil husí kůži. ‘’Chystá se na explozi.’’

Tiše jsem se zasmála a pokrčila rameny, ‘’včera jsi to dost přehnal.’’ Prohrábl si vlasy a poté si hřbety rukou promnul rozespalé, unavené oči.

‘’Kolik jsem toho vypil?’’ zeptal se tichým hlasem. Vyváděl mě tím z rovnováhy.

‘’Očividně hodně,’’ usmála jsem se. Zvednul obočí. Čekal na podrobnější odpověď, kterou jsem mu ale dát nemohla.

‘’Nevím, kolik množství alkoholu jsi vypil a ani jaké druhy jsi pomíchal,’’ oznámila jsem mu, ‘’našla jsem tě, až když jsi byl totálně na šrot.’’ Při spojení ‘na šrot’ si vložil hlavu do dlaní a útrpně zaskuhral. Musela jsem se nad tím pousmát, i když mi ho bylo líto. Možná… kdybych ho našla dřív, nebyli bychom teď v téhle situaci. On by netrpěl obrovskou, mučivou kocovinou, a já bych ho nemusela pozorovat s myšlenkami v hlavě, za kterých bych si nejraději nafackovala.

‘’Pozoroval jsi hvězdy,’’ pronesla jsem se smíchem v hlase. Hlavu nechával schovanou v dlaních, ale já si byla i tak jistá, že mě poslouchal. ‘’Se zavřenýma očima… na studeném trávníku plném nedopalků cigaret a kelímků od alkoholu.’’

‘’To jsem ti řekl?’’ zvednul hlavu z dlaní a tázavě se na mě podíval. Souhlasně jsem přikývla.

‘’Možná budu zvracet,’’ řekl naprosto klidným hlasem, jako by o nic nešlo. Vyděšeně jsem se na něj podívala a už mu chtěla popisovat lokaci záchodu, když v tom se na mě mírně usmál, čímž zmírnil vážnost téhle chvíle.

‘’Co jsem ještě říkal?’’ zajímal se. Jeho oči se vpíjely do těch mých a já v nich mohla vidět kapku zájmu.

Kousla jsem se do rtu. Rozhodla jsem se mu zatajit jeho kompliment o mých vlasech a větu, která mě naprosto dostala, i přes to, že to nemyslel vážně, kvůli množství alkoholu v jeho krvi. ‘’Nic moc,’’ zalhala jsem a potvrdila to pokrčením rameny. Kývl hlavou. Jeho oči se přemisťovaly a zkoumaly každý milimetr mé tváře. Znervóznilo mě to až tak, že jsem po chvilce prudce uhnula pohledem… a on následně taky. Díky perifernímu vidění jsem si všimla, jak upoutal zrak dopředu a zahleděl se před sebe na plazmovou televizi. Na jeho tváři se najednou objevil zmatený výraz. Znovu se na mě otočil a pozvedl obočí, čímž utvrdil nechápavost v jeho výrazu. Nuceně jsem se na něj podívala a čekala na jeho další otázky.

‘’Co tady vůbec dělám?’’ vyšlo z jeho úst.

V hlavě se mi okamžitě rozezněla slova, která včera říkal.

Nechci jít domů. Nechci je vidět. Chci zmizet. Oni mě ničí, Lizzie. Ruinují mě. Zabíjí mě. Neber mě tam… prosím. Nevezmeš mě tam, že?

Těžce jsem polkla. Rozhodla jsem se mu říct pravdu, nelhat mu. Třeba se takhle dozvím alespoň nějaké odpovědi na mé nevyslovené otázky.

‘’Nechtěl jsi jít k vám domů,’’ začala jsem, na což jsem si od něj vysloužila ještě zmatenější obličej. Mohla jsem cítit, jak mě duchovně nabádal, abych pokračovala… a já to udělala. ‘’Říkal jsi, že … někoho nechceš vidět. Že chceš zmizet. Že tě ničí, ruinují a zabíjí. Prosil jsi mě, abych tě tam nebrala.’’ Hned po vyslovení posledního slova jsem olitovala, že jsem se rozhodla povědět mu pravdu. Zmatený výraz, který ještě před chvílí lemoval jeho tvář, převzal tajemný. Ten tajemný pohled, který toho v sobě tolik skrývá. Ten tajemný pohled, u kterého ihned pochopíte, že je něco špatně.

Párkrát ztěžka polknul, pak se hbitě postavil na nohy a snažil se předstírat, jako by se nic nedělo. ‘’Byl jsem hodně opilý… budu muset jít.’’ Než jsem stihla vstát a jít ho doprovodit ke dveřím, byl pryč. Zmizel v mžiknutí oka.

Jeho chování, změny nálad, výrazů mě den ode dne mátly víc a víc. Poznala jsem na něm, že lhal. Poznala jsem, že ty slova nepronesl jenom kvůli tomu, že byl ‘hodně opilý’. Na lež poukázalo cuknutí v koutku jeho pravého oka… a já konečně poznala část jeho těla, která lhát nedokáže.