The Smell Of Cigarettes [CZ]

6. kapitola

Elizabeth

‘’Pán se uráčil přijít?!’’ spráskla jsem ruce, které jsem si následně založila na prsou. Zírala jsem na Willa, který vyšel zpoza rohu školy. Do půli dokouřená cigareta byla vložená v jeho ústech.

Uběhlo půl hodiny, co jsem tady sama zametala všechno to debilní listí. Tušila jsem, že se Will neukáže a všechna práce zbyde na mě. Překvapilo mě, že se i po té uběhlé půl hodině objevil.

‘’Sklapni,’’ přecenil mezi zuby a opřel se o modro šedé zábradlí postavené po straně schodů. Vyjeveně jsem na něj hleděla a sledovala každý jeho pohyb. Po každém potáhnutí z úst vyfoukl šedý kouř, který se ani ne za pět sekund ztratil ve vzduchu. Naposledy si potáhnul, dokouřenou cigaretu odhodil na zem a uhasil ji podrážkou boty. Čekala jsem, že se konečně sebere, vezme koště do ruky a pomůže mi odklízet spadané listí. Mýlila jsem se. Will se nepohnul ani o centimetr. Stále se opíral o zábradlí, ruce měl tentokrát zabořené v kapsách džínsové bundy. Jeho oči směřovaly na mě.

‘’Budeš tam jenom tak stát a zírat na mě?!’’ pronesl otráveně.

‘’Pomůžeš mi zamést to listí?’’ zvedla jsem obočí a odvrátila od něj oči. ‘’A nezírala jsem na tebe,’’ dodala jsem šeptem, ale on to stejně slyšel.

‘’Jo, jasně,’’ řekl sarkasticky, ‘’tvé oči se ode mě nemohly odtrhnout. Přiznej to, Lizz.’’ Byla to pravda, ale rozhodně to neuznám.

‘’To není pravda,’’ nesouhlasně jsem zakroutila hlavou a našpulila rty. Myslím, že každý by mohl říct, že lžu. Pinokiovi rostl při lhaní nos… já se při lhaní červenám. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a červená barva se mi hrne do každé možné části mého obličeje. Měla jsem chuť strčit si hlavu do pytle.

‘’Tvá tvář hovoří za vše,’’ ukázal na mě a tiše se uchechtl. Jedna moje část doufala, že si toho nevšimne… ale on si toho všimnul a já se cítila ještě trapněji než předtím.

Obrátila jsem oči v sloup a nervózně stiskla dřevěnou tyč koštěte. ‘’Prostě… mi to pomoz dokončit.’’ Chtěla jsem se otočit a pokračovat v předešlé práci – útrpnému a nudnému zametání – ale zastavila mě jeho slova.

‘’Vlastně,’’ mírně naklonil hlavu do strany v zamyšlení, ‘’jdu domů.’’ Konečně dořekl to, co měl na mysli. Nechápavě jsem se na něj podívala a zhoupla se z nohy na nohu.

‘’Ne,’’ zakroutila jsem hlavou, ‘’tohle musíme dokončit.’’ Rukou jsem ukázala na zbylé listí válející se na zemi. Zdálo se, že každou minutou přibývalo další a další.

Z jeho úst se ozval otrávený povzdech, ‘’máme na to celý týden.’’

‘’Jo, ale-’’ chtěla jsem protestovat, ale přerušil mě.

‘’Prostě sklapni a pojď. Vezmu tě s sebou.’’ Nechtěla jsem souhlasit. Hlas v hlavě mi říkal, ať dodělám tuhle zatracenou práci a domů dojdu po svých… ale kdo sakra poslouchá ten protivný hlas v hlavě? Já teda rozhodně ne.

‘’Fajn,’’ vydechla jsem v souhlasu. Na jeho rtech se objevil malý úsměv. Nevím proč, ale cítila jsem teplo v hrudi.

Neobtěžovala jsem se koště zanést zpátky do školy, prostě jsem ho opřela o zábradlí, kde ještě před chvílí stál Will. Rozhlédla jsem se kolem, jestli nás někdo neuvidí odcházet.

‘’Pojď už!’’ řekl Will se značnou otráveností v hlase. Kývla jsem hlavou a následovala ho na školní parkoviště. Stálo na něm jenom jedno auto, které nepatřilo nikomu jinému než Willovi. Pomalými kroky jsme k němu přišli. Stále jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, ale už bylo pozdě na rozmyšlení. Otevřela jsem dveře a vlezla dovnitř. Do nosu mi udeřila silná vůně. Pokrčila jsem nos a snažila se na ni zvyknout.

Will nastartoval a vyjel na cestu. Hlavu jsem si opřela o opěradlo a pozorovala míjející krajinu. V autě se ozývaly tiché tóny muziky, kterou Will asi před chvíli zapnul v rádiu. Můj nos si konečně zvyknul na ostrou vůni.

‘’Za chvíli tam budeme,’’ Will prolomil ticho chraplavým hlasem. Po zanalyzování té věty mi prudce vystřelila hlava. Zmateně jsem se na něj podívala. Uvědomila jsem si totiž, že jsem mu ještě nenadiktovala mou adresu.

‘’Neřekla jsem ti adresu,’’ promluvila jsem. V mém hlase byla značné zmatení a nechápavost. Kam jedeme? Kde za chvíli budeme, když jsem mu neřekla adresu?

Jeho oči neopouštěly silnici, i když byla prázdná. Nevěnoval mi ani jeden pohled. Všimla jsem si, jak pokrčil rameny, ‘’nikdy jsem neřekl, že tě zavezu domů.’’ Otevřela jsem pusu dokořán a vykulila jsem oči.

‘’Ale ano řekl!’’ znovu jsem měla nutkání se hádat, ‘’řekl jsi, že mě vezmeš s sebou!’’

‘’No právě,’’ tiše se uchechtl a zakroutil hlavou, ‘’řekl jsem jen ‘vezmu tě s sebou’, ale neřekl jsem kam.’’ Naštvaně jsem zavrčela nad jeho vychytralostí.

‘’A kam teda jedeme?’’ zeptala jsem se a zkřížila ruce na prsou.

‘’Ke mně domů,’’ odpověděl jednoduše, bez jediného pohledu. Věděla jsem, že tahle cesta nedopadne dobře. Věděla jsem, že souhlas na odvoz nebude dobrý nápad. A všechno tohle se vyplnilo. Možná měl ten hlas v mé hlavě přece jen pravdu.