Dalších pár dní probíhalo fajn.
Jana pořád využívala mou lavici jako své loviště, ale už mi to tolik nevadilo.
Pořád jsem většinou měla sluchátka a neposlouchala ale už jsem u toho nespala, můj pohled z prvu nenápadně pak už zcela očividně směřoval vzhůru. Jelikož jsem se o toho kluka od ostatních nesnažila nějak zkoumat tak tak nějak jediné co jsem věděla bylo že je starší a že má slečnu na jiné škole.
Ale jeho oči, bylo to jako propadat se temnotou která nikde nekončí, ale přesto vědět že padneš do nadýchaných peřin. Zdálo se že se každý den propadám hlouběji a hlouběji mohla jsem cítit co cítil on a pozorovat na jakou větu jak reaguje, jako by konečně někdo zanechal ten kousek prázdnoty ve mě, to nutkání mi nedalo, potřebovala jsem s ním přijít do kontaktu.
Taky se tak stalo, po velice dlouhém hledání na fb jsme s Alex, Em a Janou konečně našly jak se jmenuje, nutkavou touhu poslat mu žádost ale přerušila moje chvilka nejistoty a žádost jsem neposlala.
I přes to jsme si ale o pár dní později začaly psát, byl to první člověk po dlouhé době co mě chápala a rozuměl mi. Neznala jsem ho no přesto jsem mu věřila víc než většině lidí ve svém životě, vlastně když nad tím teď tak přemýšlím pořád ho skoro neznám ale pořád mu věřím víc než většině lidí ve svém životě.
Bavily jsme se spolu, trávily jsme spolu většinu času ve škole a občas nějaký čas po škole a ty chvíle byly skvělé, myslím že jsem ho začala pomalu pouštět do svého úzkého kroužku důvěry.
