Povídky na DOBROU noc...

Les

Nechce se mi tam. Celý den jsem jen tiše seděl v lavici a furt dokola si opakoval tuto větu, jako nějakou mantru. Učitelka vykládala u tabule nějaký ptákoviny, zatímco kluci na druhé straně třídy neostýchavě nedávali pozor a stříleli na sebe papírové kuličky přes brčko. Tu a tam přišla nějaká ta výhružka ze strany kantora. To pak chlapci tiše sklopily hlavy. Jen co se však profesorka otočila zpátky, Roger ji odpověděl na zpět vztyčeným prostředníkem načež se zasloužil viditelného obdivu od svých kumpánu.

Věděl jsem, že ti kluci jsou idioti. Pokud mi to ale mělo zajistit uznání v tomhle městě nemohl jsem jinak. Bydlíme tady už tři týdny a za tu dobu se mnou nikdo nepromluvil. Jsem jako duch. Tohle jediné mi zařídí popularitu. Radši budu ničema než looser. Musím tam s nimi dneska jít.

Zazvonil zvonek, ten zvuk zněl jako spoušť. Vyběhl jsem ven z toho blázince a vydal se domů. Máma teď musí pracovat dlouho do noci po tom co nás táta opustil, takže jsem zvyklej na to být doma sám. Ani dnešek nebyl výjimkou.

Tašku jsem hodil do rohu a lehnul si na postel. V tu ránu jsem usnul, vzbudil mě až protivný zvuk telefonu. Venku už se dávno setmělo a okenní tabulkou prostupovalo jemné měsíční světlo. Telefon se stále třásl a pomalu klouzal po stole. Po odemknutí na mě vyskočila tapeta s mojí bývalou třídou a pod ní asi milion zpráv od Rogera. Oči mě začali pálit hned jak modré světlo dopadlo na mojí sítnici.

ROGER: "Vole, kde seš! Všichni na tebe čekaj. Chceš bejt v klanu nebo ne?"

Odpověď: "Sorry, zaspal jsem. Jedu tam čekejte na mě jak jsme se domluvili"

Sebral jsem klíčky, všechnu kuráž a naskočil jsem na kolo. Bylo asi devět večer, takže jsem se měl vrátit dříve než mamka, což mi vyhovovalo. Sraz byl v lese u jednoho dřevěného altánku. V Maine bylo hodně lesů, mnohem víc jak tehdy v Brooklynu. Takhle večer vypadali všechny mnohem hrozivěji, než ve dne. Prsty měsíce vylézali okolo stromů a tvořili strašidelný obrys. Jejich světlo rušila pouze moje bílá čelovka, i tak bylo ale těžké cokoliv vidět.

Dorazil jsem k altánku. Osičky kol lehce zavrzaly, když jsem smykem zastavil před vstupem. Uvnitř hořel oheň a kolem něj seděla skupinka 5 lidí. Roger se prudce zvedl a šel mě ihned přivítat s napřaženýma rukama. "Takže tys fakt přišel, já zírám!" usmál se. Věnoval jsem mu úsměv na oplátku a šel jsem si pomalu sednout k ohni. Všechny zde přítomné jsem už znal před tím. Seděla tam ale i jedna holka kterou jsem nikdy neviděl.

Nosila černou mikinu s kapucí a na džínách měla díry. Přesně ten typ holky, o kterou jsem od pohledu fakt neměl zájem. I přesto jsem si sedl vedle ní, protože mi byla pořád víc sympatická než zdejší ansábl. Jakmile jsem se posadil, dívka si sundala kapuci a usmála se na mě. Měla takové ty špinavě blond vlasy a nádhernou pleť. Smála se na mě svými rty, které od pohledu byly sladké jako bonbóny. Byla prostě krásná. Chtěla mi asi v tu chvíli něco říct, to ale překazil Roger.

"Tak jo, jelikož seš tu novej a chceš mezi nás zapadnout. Budeš muset splnit zkoušku. Hughu podej mi to" prohlásil Roger. Hugh vstal a vytáhl černou oválnou lahvičku a dal jí Rogerovi. O čichacích drogách jsem už slyšel předtím, poprvé jsem ji ale viděl na vlastní oči. Ihned jsem dostal chuť na to vypadnout pryč - bylo mi ale jasné, že teďka už je pozdě vycouvat.

"Každý člen klanu musel projít testem" prohlásil Roger vznešeně. Každý? Podíval jsem se na holku vedle mě. Ani na sekundu bych do ní neřekl ani jednu věc, co vyplývá z toho, že tady teď právě sedí. Byla až moc hezká. Trochu se mi z toho zatočila hlava.

Roger mi po proslovu podal lahvičku s igelitkou. Dal jsem si ji na hlavu a pomalu začal nasávat ten chemický zápach. Po chvíli jsem ucítil nesnesitelnou únavu a viděl jsem, jak mi výhled zakrývají moje klesající víčka.

Stál jsem uprostřed lesa, po altánku ani stopy a po únavě taky ne. Byla zima a prudký vítr, který se opíral o stromy, ty se začali houpat jako loď na rozbouřeném moři. Světlo měsíce na mě zářilo jako reflektor. Rozhlédl jsem se kolem sebe, nikde nikdo. Pomalinku jsem otočil hlavu zpátky do předu. Nic.

V tu chvíli do jednoho stromu přede mnou vrazil blesk. Větev se okamžitě oddělila od hlavy stromu. Bílé světlo blesku mi odhalilo temný obrys postavy. Bylo to velké a mělo to červené oči, které vylézaly ze tmy. Dal jsem se do běhu. Silné nohy zvířete duněly zemí jako bubny. Ta dam, ta-dam. Studený pot mi stékal po tváři a celý hrudník se mě snažil stáhnout k zemi. Odvážil jsem se otočit hlavu dozadu a spatřit tu zrůdu ještě jednou. V ten moment uhodil další blesk. Černý stín se změnil v jasný obrázek. Za mnou běžel veliký bílý medvěd, nozdry měl roztažené a z huby mu šla pára. Vypadal naštvaně.

V tu chvíli jsem si uvědomil, co se vlastně děje. Určitě jsem se válel sjetý na lavičce a plnil si plíce pochybnou látkou, kterou jsem dostal od někoho, koho ani neznám. Chtěl jsem mít tuhle šarádu za sebou. V běhu jsem popadl spadenou větev a postavil se čelem k nepříteli. "Já už se vůbec ničeho nebojím!" zvolal jsem. V duchu jsem mluvil za celý svůj život. O otci který mě opustil, o psychicky zhroucené matce, nebo o tom že jsem ztratil všechny svoje kamarády. Vše se rozplynulo v ten moment. Napřáhl jsem větev a probodl medvědovi hlavu. Proklouzla skrz naskrz. Byl jsem rozzuřený, a tak jsem větví začal prudce mlátit do mrtvého medvěda.

Najednou jsem sebou začal prudce cloumat. Větev mi vypadla z ruky a víčka se mi opět otevřela, igelitka vyjela nahoru. Cizí ruce mě pevně sevřely kolem ramen. Naproti mně stál Roger. "Kurva cos to provedl ty šílenče!" v hlase byl slyšet strach. Podíval jsem se dolů, mé ruce byly celé od krve. Na zemi ležela blonďatá holka. Byla mrtvá.