Povídky na DOBROU noc...

Ticho a tma

 Je ticho a tma...

Strachy se nemůžu pohnout... Nemůžu, někdo je v mém pokoji. Nevidím ho, neodvážím se otevřít oči, ale přesto cítím jeho přítomnost. Moje smysli zaznamenali jeho polohu v prostoru. Je tak dvakrát vyšší než já, v mých představách mohu spatřit jeho zkroucenou polomrtvou postavu. Dívá se na mě?

Z toho pomyšlení mi ztuhla krev v žilách. Moje bulva byla pod víčkem tak v křeči až mi v ní praskla céva. Měl jsem chuť vypustit slzu nebo si oko promnout, to jsem ale nedokázal.

Palce u nohou jsem už ani necítil. Jediné, co jsem dokázal kromě bolavého oka zaznamenat, byla protivná zima prolézající celým mým nervovým systémem. Chtěl jsem se alespoň zabalit do peřiny, ale nezmohl jsem se ani na malé vzdechnutí. Všechno to, co bych udělal by nějakým způsobem mohlo zaujmout jeho pozornost, a to on přesně chtěl.

Úplně jakoby říkal: "prosím, prosím... Pohni se". Bylo mi ovšem jasné, že takové potěšení mu nemůžu způsobit...

Hluk ulice, se přes okno spolu se slunečním světlem rozprostírá po místnosti...

"Prosím, prosím! Pohni se!" naříká mladá hnědovlasá žena. Z nemocničního lůžka se ji ale nedostane odpovědi. Jediné, co slyší je zvuk ECG – je to příšerný zvuk. Naříkání se změní v hysterický pláč. Malé slané kapky v podobě slz jemně, a přesto důrazně dopadají na přikrývku pacienta. Hluk přístroje a naříkání však nakonec pomine v hrobové ticho.

"prosím pohni se..."