Freedom

4

,,Takže mu jako budeš hlídat ségru? Budeš jí dělat chůvu? Páni Vicky, to bych do tebe neřekl. Aby to dítě nemělo doživotní trauma." dělal si ze mě srandu Chris.

,,Hahaha. Proč jako? Si myslíš že nedokážu vysvětlit malé holce jak funguje svět?" šklebila jsem se na něj.

,,Víš jak to dopadlo, když jsi hlídala děti u Penzonů? Byli vystrašení k smrti a volali rodičům aby se vrátili dřív." připomínal mi Chris a nepřestával se smát. No tak jsem prostě kdysi potřebovala peníze a nabídla se jedné rodince, že pohlídám děti aby si jejich rodiče mohli vyrazit. Nemůžu za to, že se chtěli dívat na Zhasni a zemřeš a potom jim v baráku vypadl proud.

,,Bože Christiane, já fakt někdy nechápu, proč se s tebou vlastně bavím." kroutila jsem hlavou.

,,Protože jsem jedinečný a dokonalý." culil se.

,,No jasně."

,,Co rodiče?" změnil téma.

,,Nic, pořád stejný." povzdechla jsem si.

,,Já fakt Vicky nechápu, proč od nich prostě neodejdeš. Nebo proč to někam nenahlásíš. Vždyť to není normální, zvláště ne v posledních dnech. Podívej se na sebe jak vypadáš. Jsi nevyspalá, celá domlácená. Kde je ta Victorie co je plná energie a všechny s radostí posílá do prdele?"

,,I kdybych to udělala, nemám kam jinam jít, nemám peníze ani nic." rozhodila jsem rukama.

,,Můžeš být u nás, Nabízeli jsme ti to několikrát a to moc dobře víš. Naši by ti se vším pomohli." tvrdil si dál svoje.

,,Není to tak jednoduché. Osmnáct mi bude až v dubnu, teď je konec září. Bude se to muset soudit a pochybuju o tom, že by si mě tvoji rodiče chtěli vzít do péče. I kdyby jo, je to běh na dlouhou trať. Mám je ráda, dělají pro mě hodně věcí, ale tohle po nich nemůžu chtít." vysvětlovala jsem.

,,Lucas by si tě mohl vzít do péče. Je to rodinný příslušník, bylo by to jednodušší. Prostě na ně podej trestí oznámení. A neargumentuj to tím, že za pár měsíců budeš plnoletá. Do té doby tě zničí." obhajoval svoje tvrzení.

,,Podle tebe mám zavolat bráchovi? Jenomže já ani nevím kde je. Nevím jestli si nezměnil číslo, jestli si mě ještě vůbec pamatuje. Nevím vlastně ani jestli ještě vůbec žije. Bylo mi čtrnáct když odešel. Neviděli jsme se ani neslyšeli přes tři roky." začínala jsem být zoufalá.

,,Jo, ale nic nezjistíš, pokud to aspoň nezkusíš. Mám kámoše, dokáže vypátrat každého. Já se sakra nebudu dívat na to, jak tě ty zrůdy ničí. Mám tě rád Vicky, tak to aspoň zkus sakra." přesvědčoval mě. Možná má pravdu, možná bych mohla Lucase zkusit najít, ale zase, přes tři roky jsme nebyli v žádném kontaktu, neví co se tady děje, když odjížděl, bylo to všechno ještě jakž tak v pohodě.

,,Musím jít." pousmála jsem se na něj a zvedla se od stolu. Odpadla nám hodina, takže jsme měli moc času před srazem s Clarkem. Zašli jsme si do kavárny.

,,Slib mi, že o tom popřemýšlíš." pohladil mě po ruce a já lehce přikývla. Vydala jsem se ke škole, je to kousek.

Už z dálky jsme viděla, že tam postává. Mám asi dvě minutky zpoždění, to není nic hrozného.

,,Jdeš pozdě zlato." konstatoval a otevřel dveře od auta.

,,Nech si ty přeslazené poznámky, na mě to neplatí. A kde jsi kruci vzal auto?" divila jsem se.

,,Je mi osmnáct, to už lidi normálně auto mít můžou, víš?" poučil mě. Poslušně jsem si tedy nastoupila na sedadlo spolujezdce a zapásala se. Bože chraň mě, jestli tohle přežiju, tak už asi všechno.