Freedom

14-Velký závod.

Od rána pochoduji po bráchovém bytě jak smyslů zbavená. Hlavou se mi honí jedna myšlenka za druhou a já přemýšlím, zda byl ten závod vůbec dobrý nápad. Jasně, táhne mě vidina obrovské výhry, ale moc dobře vím, jaké hovada v tomto sportu dokážou lidi být. Sama moc dobře znám ten pocit, kdy vjedu na trať a nechám se unášet adrenalinem, ale při myšlence, že nás na té trati bude bůh ví kolik, se mi do toho už moc nechce. Je to můj první oficiální závod, nervy pracují na plné obrátky a já už si jen přemítám, co všechno možné se může stát.

Nasoukám se do kožených legín, nezapomenu ani na bezpečností vestu a přes to všechno přehodím větší bundu se startovním číslem, kterou jsem včera obdržela po odevzdání přihlášky. Marně jsem se s nimi dohadovala, že bych potřebovala o dost menší velikost.

Popadnu tašku a váhavým krokem zamířím k autu, kde už Clark netrpělivě vytrubuje. Docela změna, dřív bych s ním do auta jen tak nesedla, ale Chris je zaměstnaný jinými věci, tudíž mi vlastně nezbývá nic jiného.

,,To máš pyžamo?" rýpne si, když zjistí, co mám na sobě. V duchu hledám nějakou kousavou odpověď, nakonec však skončím jen u protočení očí a vražedným pohledem. V autě se celou cestu nese hrobové ticho a ač mi to jindy docela vadí, dnes jsem nad míru spokojená.

,,Hej, Tori, jsme tu." máchá mi před obličejem rukou.

,,Jo, já vidím." odseknu mu, odpoutám si pás a vystoupím.

,,Já jen, že jsi vypadala docela mimo." uchechtl se. Společně jsme se vydali do společenské místnosti, která dnes byla vyhrazená speciálně pro závodníky z našeho klubu. Tedy z Rigy. Dnes tu převládá většinou mužské osazenstvo, což je pochopitelné. Nečekala jsem, že by se do tohohle blázince hrnuly holky. Přejdu ke své motorce a ještě jednou ji pečlivě překontroluji.

Do místnosti vlítne Chris s tutelným úsměvem, podle něhož tuším, že jeho včerejší omlouvání dopadlo více než dobře.

,,Co je to za výraz Romeo?" křenil se Dominick. Oba s žuchnutím dopadli na gauč a já za nimi urychleně přispěchala.

,,Ty si prostě bohyně Vicky." uznale na mě pokýval hlavou. Jen jsem se zasmála.

,,Takže to zafungovalo?" chtěla jsem se ujistit.

,,Jo, mega dobře. Byla překvapená a odpustila mi, dneska večer máme usmiřovací rande." chlubil se.

,,Díky bohu, bylo by s tebou k nevydržení. Ale doufám, že jsi to udělal naposled Chrisi." povzdechla jsem si.

,,Jo, tohle mě vytrestalo víc než dost. Fakt děkuju." objal mě, jenže takovým způsobem, že mě strhl z opěrky gauče, na které jsem posedávala. Takže jsme se tam teď po sobě váleli jak magoři.

,,Počkat počkat. Takže tady nebudeš na oslavnou párty, kde budu slavit, jak jsem porazil tady prcka?" zeptal se Clark a kýval směrem ke mě.

,,Nebudu no, ale na závod ještě zůstanu. Tu bitvu mezi váma dvěma si nemůžu nechat ujít." smál se. Trochu mě to zamrzelo. Chyběli mi časy, kdy jsme pařili jen mi dva spolu.

,,Takže ty nejedeš?" ujistila jsem se.

,,Ne, víš, že tohle mě moc nebere." pousmál se. Byl to fakt, Chris nikdy nebyl na závody, spíše se vždycky radši projížděl po okolí.

,,Tě péro." přiskotačil k nám Max. Poslední dny, jsme večery v klubu trávili v této čtveřici. No a jak jsem na z Maxova oblečení pochopila, on se na závod rozhodně chystal.

,,Deset minut." rozrazil dveře organizátor. Tohle bylo znamení. Vstala jsem, vlasy si sepla do drdolu a vytlačila svou motorku na startovní čáru, kde už se chystali i ostatní soutěžící. A co si budeme povídat, málo jich opravdu nebylo.