Více životů v jednom (Riren/Ereri) (POZASTAVENO)

👨‍👨‍👦4👨‍👨‍👦

(pomineme to, že jsou na obrázku dvě děti, ok?)

     „Zase chlastáš?! Děláš si srandu?! Copak toho kluka nemáš ráda?! Vlastního syna?!" jsem totálně rozčílený. Tohle nemůže myslet vážně. Celou rodinu ničí.
     „Bože ty jsi ták otravnej! To radši odejdu, než den co den poslouchat ty tvé móresy..."
     „Nebyl bych otravnej, kdybys ty nebyla alkoholička!" zase je ožralá. Já to s ní nezvládám.
     „Levi, stačilo, děsíš kluka svým křikem," jasně, to jí jde... Svádět to na mě.
     „Co mi tím chceš říct Mikaso?! Jakože za to můžu já, že ti domlouvám?! Julian je celou dobu se mnou, ty po něm ani okem nezavadíš! Přestaň tu něco házet na mě a koukej ze sebou radši něco dělat!"
     „Stačilo! Jdu spát. Vy si jděte na tu svou každodenní procházku do parku," prohodí a zachumlá se na gauči do deky.
     „Máš pravdu, stačilo, vypadni odsud," prohodím a hodím po ní zásnubák.

     Vyjdu z bytu. Bože, nezvládám tu být ani minutu! Je to tu tak prázdné! Proč mi to musel jenom udělat? Jean posranej! I když je to už měsíc, co si to užívá s Marcem.
     Jdu do parku, kde kopnu do prvního kamínku, na který narazím. Nesnáším ho! A taky nesnáším sebe! Proč na něj prostě nedokážu zapomenout? Chci jít dál.
     Zhrouceně si sednu na lavičku. Ať se snažím jak se snažím, nejsem schopen se uvolnit a zapomenout na něj. Kdy se to vlastně posralo?
     Oh jasně, já zapomněl. První hádky směřovali, když jsem se chtěl bavit o budoucnosti. Chtěl jsem adoptovat dítě... Jenže Jean nechtěl. Když jsme se seznámili s Marcem, vše se jen zhoršilo. Ve finále za to všechno můžu já.
     Kruci! Erene přestaň myslet!

     „Za tu hádku se omlouvám, Juliane," omluvím se svému synovi.
     „Mamka teď odejde?" zeptá se ustaraně.
     „Jo, bude to tak lepší. Alespoň nebudeš muset poslouchat ty hádky."
     „Dobře. Najdu si novou maminku," prohodí s úsměvem.
     Krátce se zasměju jeho slovům „copak ti táta nestačí?"
     „Stačí," usměje se na mě a obejme mě.

***

     „Juliane, nikam jinam nechoď ano?" zavolám na plácek plný dětí, když zpozoruji Juliana, jak se vzdaluje. Potížista.
     Narovnám se v zádech a zavřu oči. Jsem unavený z toho věčného dohadování.

***

     „Tati? Tati!" uslyším panický hlas, které na někoho volá. Otevřu oči a zpozoruji kousek ode mě jednoho malého kloučka. Havraní vlasy, šedomodré oči. Může mu být nanejvýš pět let.
     „Copak se děje? Ztratil jsi se?" zeptám se ho s jemným úsměvem. Podívá se na mě a ještě víc se vystraší. Chce utéct. Rychle vstanu. Popadnu ho za paži a dřepnu si k němu. „Klid, hlavně klid. Neublížím ti. Chci ti jen pomoct," zkusím to, ale nějak moc na ostražitosti neubral. „Jmenuji se Eren, jak se jmenuješ ty?"
     „J-Julian Ackerman."
     „Podíváme se po tvém tatínkovi, dobře?" uklidním ho s úsměvem. Přikývne. Chytí mě za ruku, kterou odmítá pustit. Nejspíš se bojí, že ztratí svou záchranu.

     „Juliane? Juliane!" Kruci, kam se poděl ten kluk? Sotva jsem zavřel oči!
     Neustále volám jeho jméno a hledám ho všude možně po parku. Ale nikde jsem ho nenašel.

     „Tady jsi si hrál?" zeptá sem ho, když jsme dorazili na plácek plný dětí, který očividně poznával.
     Přikývne „ale tatínek tu už není," zavzlyká a ukazuje při tom na lavičku.
     „Klid, neplakej. Určitě tě šel hledat. Bude někde v parku. Najdeme ho, neboj se," uklidním ho a on opět přikývne

***

     Po delší době, co jsme míjeli pár lidí, se Julian konečně rozeběhl k jednomu muži nízkého vzrůstu, který působil dost neklidně. Ulevil jsem si, když jsme našli jeho tátu.
     Muž se otočí k němu, dřepne si a pevně ho obejme „tohle mi Juliane už nedělej, měl jsem hrozný strach," zanadává mu úlevně. Poté se podívá na mě a opět si stoupne. „A vy jste?" úžasné, jak se jeho milý hlas proměnil okamžitě v chladný.
     „To je Eren!" zajásá Julian „pomohl mi tě najít, když jsme se ztratil."
     Podrbu se na šíji „Juliane, předběhl jsi mě," usměji se pobaveně.
     Muž se zamračí na svého syna „říkal jsem ti, ať se nebavíš s cizími lidmi. Víš, že je to nebezpečné.
     „Ale Eren není nebezpečný. Vlastně je milý," obhájí mě Julian a poté za mnou přiběhne „budeme kamarádi?" zeptá se mě s jiskřičkami v očích.
     Dřepnu si k němu a s úsměvem přikývnu.
     „Juliane, teď jsem ti řekl, ať se nebavíš s cizími lidmi," mluví striktně. 
     Opět si stoupnu a promluvím jemně s Julianovi „měl by jsi jít za tatínkem, ať se na tebe nezlobí," poté odpovím dospělému přede mnou, který stál už na nohou a ochranitelsky objal svého syna, sotva za ním doběhl „jsem rád, že jsme vás našli. Bloudili jsme tu dobrou čtvrt hodinu. Muselo se vám hodně ulevit. Omlouvám se, že si děláte starosti, že se vašemu synovi něco stane. Já jsem ale neškodný človíček, nemusíte se obávat."
     „Tati! Omluv se mu," zatahá malý klouček svého tátu za tričko.
     Zamračí se na mě „mou důvěru nezískáte během jednoho dne."
     Já se na něj usměju „to nevadí, hlavní je, že jsme vás našli a Julian je v bezpečí.

     Nejspíš opravdu nic nezamýšlí. Ale to je jedno, už ho pravděpodobně nepotkám. Ale poděkovat bych mu mohl. „Děkuji, že jste mi našel syna."
     „Nevykejte mi, jsem Eren, Eren Jaeger, těší mě," podá mi ruku, kterou po chvíli váhání přijmu i se svým představením.
     „Levi Ackerman."