Pouliční Kluk [Yaoi]

🙃13🙃

Z POHLEDU TAKASHI~

Oblékl jsem si svoje čisté černé tričko s potiskem bílé lebky.
Jop to ke mně sedí,heh...
Prohrábl jsem si vlasy dozadu a šel zas za štěnětem.
V kuchyni jsem spatřil jak moje štěně je vystrašené a moje praštěná ségra ho objímá.

,,Hej ségra vypal od něho. Objímej si toho svého debila."zavrčím.

,,Nah...Faaaajn."pustí a koukne na mě.,,A není to debil!"zamračí se na mě.
Já jen nad tím mávl rukou a koukl na Kumiko.

,,Máš hlad?" Optám se ho s úsměvem a svou podělanou ségru ignoruji.
Ta naštěstí pak odešla a šlo na ní poznat, že se dívenka urazila, ale to mi bylo samozřejmě fuk. Já si teď všímám svého štěňátka.

Na mou otázku jen pokýval hlavou na souhlas a malinko zčervenal.
Ou...Je tak roztomilý.
Proč by takové stvoření žilo na ulici?
Má tak krásná očka a tvářičku.

Při mých myšlenkách mě dostal Kumiko, který mi máchal svou malou ručkou před obličejem.
Chytil jsem ho něžně za jeho ručku.
Na to, že je z ulice, tak má ruku jemnou.

,,Co by sis dal k jídlu? Tousty, nebo jen tak namazaný chleba?" Zeptám se a s tou rukou mi hned ucukl.
Uh...

,,Mohl bych tousty?" Řekl tak tichým a něžním hláskem. Takové krásné pohlazení. Na jeho otázku jsem přikývl a tedy mu začal dělat tousty.
On mě jen zaujatě pozoroval.
I mi trochu připadalo, že se bojí, že bych mu tam dal něco špatného. Což mě i docela štvalo, ale možná se jen vážně jen zajímá.

Dal jsem do sendvičovače tousty, aby to měl teplé a sýr, aby byl rozteklý.
Otočil jsem se čelem k němu a přitáhl jsem si ho do objetí.
Byl jsem rád, když nic nedělal a nechal se objímat.
Hladím ho po zádech.
Cítím ty jeho žebra a to mi strašně vadí.

Pak, když už toustovač ukazoval zelenou, tak jsem ho pustil a vytáhl talíř. Dal jsem tousty na talíř a dal na stůl. ,,Spokojen?" Optám se.
Natož on jen s úsměvem přikývl a sedl si ke stolu. Nahned se do toho pustil.
Roztomile houpal nožkama, heh...

Co dnes budu dělat? Že bych si šel zacvičit? Nebo něco zahrát s klukama.
Třeba fočus a nebo basketball.
Jen, co štěně?
Bál by se mých kamarádů? Vždyť je to takové ustrašené štěně, které by potřebovalo chránit.
Na to, že žij- ŽIL na ulici, tak je to takový drobeček na zulíbání.
Oh, bože... Na co já to zas myslím? Prasečinky musím nechat stranou. Teďkom řešit jeho....
Neměl by hrát fotbal, přece jenom je kost a kůže a my pořádní chlapy dáváme do míče pecky, takže by mu mohli ublížit.
Třeba by mohl jenom pozorovat, ale zase...co když by dostal strach a utekl by?
Jako hledat ho po celém městě jak debil a řvát jeho jméno není žádná sranda.
,,Hele? Co kdybychom si zašli ven? Půjčil by sis ode mě oblečení, hm? A zašli bychom na fotbalové hřiště s klukama?" Optal jsem se ho a on, jakobych to nečekal, zavrtěl hlavou v nesouhlasu.
,,Hele... máš rozkošný hlásek, tak by jsi mohl aspoň mluvit, hm?" Opřel jsem se loktama o linku a díval se na něj.
Vážně se teď za toustem schovával svůj rudý obličej? Uchechtl jsem se nad tím a vydechl.
,,Tak nemusíš mluvit, když nechceš, ale byla by toho škoda." Zamumlal jsem a taky si udělal něco k jídlu, abych ukojil svůj hlad.
,,M-měl...bych jít..." Uslyšel jsem ten jeho jemný a tichý hlásek.
,,Zůstáváš tu." Rozhodl jsem.
,,A opovaž odmlouvat, štěně." Rozcuchám mu vlásky a on roztomile rudne postupně z růžové na odstín červené.
,,Aweee. Já tě mám chuť tak spapkat, ty rajčátko." Usmál jsem se a snědl svůj jogurt s rohlíkem.
On jenom mlčel a jedl snídani, ale zdálo se mi, že toho už má dost.
Přece má teďkom menší žaludek, takže by neměl toho tak moc sníst.
,,Hele...Kumiko, neměl by jsi toho sníst tak moc. Máš říct, že nechceš. Vidím to na tobě." Povzdechl jsem si a vzal mu jídlo. Smutně se na mě podíval a já nevěděl, co dělat.
,,O-omlouvám se... Ono to je tak dobré a je...je to škoda jídla." Zamumlal a já se usmál, když mi pochválil jídlo.
,,To je v pohodě. Měl jsem toho udělat míň. Někdo to třeba sní." Dneska sobota, zítra neděle a zas škola. Ugh...
Aspoň se blíží mé zkoušky a budu moct pak jít pracovat v tátově firmě.
Podrbal jsem ho ve vlasech.
,,Mí kámoši jsou v pořádku... Nikdo by ti neublížil." Řekl jsem klidným a přesvědčujícím hlasem, ale stejnak zavrtěl hlavou na nesouhlas.
Vydechl jsem a pohladil ho po vlasech.
,,No, dobře. Tak zůstanu s tebou doma..."

_________________________________________

Čusek.😄
Po dlouhé době tu vyjde kapitola a nějak se mi nelíbí to, že píšu v jedné kapitole jen z jednoho pohledu, protože nemůžu napsat co si ta postava teďkom myslí a docela to tam chybí.🥺
Takže pro příště tam bude z pohledu Kumiko a z pohledu Takashiho v jedné kapitole.
Takashi se bude psát kurzívou, natož Kumiko bude psán normálně, takže to rozlišíte.

Tak jsem tu já. To předešlé se psalo 12. Srpna 2021. Pft, už to je dost dlouho, ehehe.
Sorry lidičky, ale teď se pokusím tenhle příběh dopsat, i když začátek je takový dětinský pro mě a takový nereálný. Hehe.
No a jak to bude s tím psaním podle pohledů. Co já vím. Buďto bude jedna kapitola z toho kluka z ulice a další kapitola z pohledu zachránce a nebo to bude v jednom. To se uvidí jak se mi tu bude psát.:3
Jo a ještě se uvidí jak budu psát kapitoly. Jsem malý debílek. XD