V mozku fízluje myš Lenka

Nemáš to lehké...

Víš, jaké je myšlenky na papír dát?

Když to zabolí, jako když se píchneš o kolovrat?

Cejtím, že začínám se sama sebe ptát,

Je to pravda, to že mě máš vážně rád?

Měl jsi někdy pocit, že je to jak na běžeckém páse?

Rychle, těžce dejchá se a najednou vše je pasé?

Proto musím se teď prodírat v čase

a přebrat všechny myšlenky – dát jim sbohem zase.

Je to jako mašina, která jede, vše funguje -

pak najednou zpomalí,

všichni kladou si otázky proč -

ale ona neodpoví,

nedokáže jim to říct –

že motor už je zničený.

Nemohla říct to, že taky potřebuje péči,

že je z toho všeho unavená

a teď jí chtějí rány léčit.

Chci, co vadilo mi – do jámy zakopat,

aby tvé pravé já mohlo zase jak oheň vzplát,

bojíš do tváře své – pravdě se podívat

a já nevím, jestli zvládnu ti svou sílu dát.

Cejtím se jak pohár, který právě přetekl

A vylévá tu vodu, kde nikdo nerozumí mu.

Nechci tě utopit v hlubinách ani stáhnout dolů,

chci se pouze svěřit a mít všechno na salámu.

Nejsem vodník ani rusalka - nemusíš se mě bát,

jsem jen zbloudilá dušička – která chce v klidu spát.

Jsem jako rybář, který plave po moři,

snaží se chytat ryby a čeká, až lochneska se vynoří.

Jen si počkat na to, až objeví se štěstí,

bude v klidu proplouvat, dokud čas mu to ještě dovolí –

a i když ho to na lodi nebaví – vysiluje se a hladoví –

z jeho ryb se nenají.

Chci, co vadilo mi – do jámy zakopat,

aby tvé pravé já mohlo zase jak oheň vzplát,

bojíš do tváře své – pravdě se podívat

a já nevím, jestli zvládnu ti svou sílu dát.

Jsem s tebou, přitom sama – jakýpak paradox,

Když díváme se na hvězdy a říkáme si pak dobrou noc.

Usínáš a myslíš přitom na mě,

Vlezu ti do tvého snu zdárně.

Já myslím na to, jak své srdce si zpět vzít

a naplnit ho lidmi a sny,

které jsem si tebou nechala oddálit.

Ráno probouzíš mě - s polibkem na ruku

Já se převalím a s náznakem bezesné noci,

ti povídám – ještě minutku.

Totiž pozdě v noci vznikaj myšlenky,

Které ti nedaj spát, i když nadopuješ se léky.

Další z variant je se o ně podělit,

a nezáleží kdy,

prostě je čas je kreativně ztvárnit.

Chci, co vadilo mi – do jámy zakopat,

aby tvé pravé já mohlo zase jak oheň vzplát,

bojíš do tváře své – pravdě se podívat

a já nevím, jestli zvládnu ti svou sílu dát.

Víš, jaké je myšlenky na papír dát?

Jsi na mně až moc závislý a já jsem tvůj protiklad.

Držíš mě ve své kleci,

Já toužím po rozletu,

pevně mě svíraš, nemůžu dýchati,

teprve až se dusím a vyslovuji poslední větu,

řekneš mi „miluji tě a nechci tě ztratit" a dáš mi volnou ruku.

Já stojím u tebe přikovaná,

Nerozlétnu se a dělám a pro náš klid –

jakoby nic se nestalo, abych se cítila šťastná a milovaná.