„Kdybys teď měla umřít, co by bylo tvým posledním přáním?" zeptala se s jiskrou v očích.
„Kdyby za mnou přišel ďábel nebo anděl nebo zubatá s kosou nebo cokoliv jinýho a zeptal by se na moje poslední přání?" odmlčela jsem se. Můj pohled se upřel na okno, do kterého pravidelně bubnovaly kapky deště. Vydechla jsem. „Řekla bych, že si přeju, aby na mě všichni moji blízcí – přátelé, rodina i lidé, kteří kolem mě jen prošli na ulici, zapomněli. Aby zapomněli, že jsem kdy existovala."
Moje odpověď ji očividně zklamala.
„Proč by sis přála zrovna tohle?"
„Co by pro ně bylo lepší? Kdybych zemřela a oni museli trpět nad ztrátou dcery, sestry a kamarádky, nebo kdybych odešla a oni by ani nevěděli, že tu byl někdo, pro koho by měli truchlit?"
Sklopila pohled k zemi. Přemýšlela. Věděla, co by si vybrala ona sama, a proto už mě velmi dobře chápala.
„Tak vidíš."
ČTEŠ
-PODLE PRAVDY-
RomanceDalší slaďárna. Tentokrát ale podle pravdy. I když je příběh zcela smyšlený, některá místa, postavy, či události, které v příběhu vystupují, jsou založeny na pravdivých skutečnostech z mého osobního života. *** Tenhle příběh už píšu přes dva roky a...
