Co jsem to udělal?! Aneb jak to začalo [DOKONČENO]

1

,,Tenko! Pojď na večeři!" volala mě máma k jídlu.

Nešel jsem. Táta mě vyhnal na zahradu dokud se nebudu řídit jeho pravidly. Babička je hrdinka, i já chci být jako ona, ale nemůžu. Táta hrdiny nemá rád. Od doby co začal podnikat, tak je to v naší rodině horší a horší. Máma se mě snaží chránit a podporovat, ale tenhle večer se stalo něco, co se nikdy stát nesmělo.

Druhý den jsem utekl a zároveň mě potkal nějaký chlap. Vzal si mě pod křídla a pomáhal mi s mým rozkladem. Dal mi nové jméno a přímení. Ujal se mě. Staral se o mě, konečně jsem doslal něco, co jsem nikdy nedostal.

---------------------------------------------------------

Prudce jsem si sedl na postel a rozdýchával ten sen. Poslední měsíc se mi tohle zdá asi po dvanácté, takže to už umím odříkat zpaměti. Musím si i dávat bacha na prsty. Nechci zase rozložit už asi pátou postel za tenhle rok. Pečovatelky tady ze mě byly na prášky. Dobře, aby se neřeklo tak vám něco o sobě povím.

Jsem Tomura Shigaraki. Je mi 9 let. Když mi bylo 5 let ujal se mě sensei. Dává mě do děcáku, protože prý s ním nemůžu bydlet. Mezi mými vrstevníky jsem se moc neukazoval. Všichni až na pana sensei se mě bojí. Mám světle modré až bílé vlasy a sytě červené oči. Rád ostatní děsím, to mám na denním pořádku. Na rodinu si matně ze snů pamatuju, ale nepamatuju si podrobnosti.

Odešel jsem tedy do kuchyně si pro nějaký rohlíky nebo nějaké to jídlo. Za svoji drzost a nevychovanost jsem dostával minimum jídla, ale mě to nevadilo. Vždycky jsem si něco šlohnul v kuchyni, když tam nikdo nebyl. Šlohnul jsem trochu pečiva a šel jsem zpátky do pokoje než mě někdo uvidí.

Do večeře by mi tohle ukradené jídlo mělo stačit, ale mám pocit, že dnešek bude zvláštní.

,,Tomuro máš tu návštěvu" řekla trochu otráveně jedna vychovatelka. Jen jsem kývl a šel za ní.

Došli jsme k řediteli tohohle ústavu pro děti. Byl tam on, ta vychovatelka a nějaký fialový kouř. Nejvíc jsem se asi bál toho ředitele, protože vím, že kdyby se o tom pečivu dozvěděl tak jsem zamčený v pokoji minimálně měsíc a co hůř pár facek by bylo taky.

,,Shigaraki, tohle je pan Kurogiri. Bude v následujících dnech tvůj pěstoun" objasnil ředitel a já myslel, že se zblázním štěstím. Konečně odtud vypadnu.

,,Jdi si sbalit. My to tu dořešíme a ještě dnes odjedeš" dodal a já se vydal zpět do pokoje.

Při balení jsem si dával pozor na prsty. Pomalu mě to začíná štvát. Ale až se to naučím ovládat, tak by to mohlo být v pohodě, ne?! Všechny věci jsem dokázal dát do jednoho kufru kam se vejdu i já. Chtěl jsem se vydat do kanceláře ředitele, ale byli tu dřív tak mě v podstatě s Kurogirim vyhodili. Asi jsou rádi, že jsem vypadl.

,,Takže Tenko, jaký je tvůj quirk? Můj je dělání wrapů" chtěl rozvést konverzaci.

,,Rozklad. Rozložil jsem pětkrát postel, několikrát hračky ostatním a učitelkám jsem dělal rozloženými papíry bordel na stolech" řekl jsem mu všechny moje rošťárny, co jsem ostatním prováděl.

,,Hmm zajímavé. Víš ten tvůj quirk by se dal dobře využít"

,,Jak to myslíte?" zeptal jsem se, protože jsem vůbec nechápal, co tím myslí.

,,Prosím tykej mi a mám pár otázek. Máš rád, když ostatní trpí? Když se tě bojí jen proto, že vědí, že by jsi jim mohl ublížit?"

,,Ano, ano a ano. Tohle byl důvod proč jsem to dělal!" vyjekl jsem radostně. Na Kurogirim bylo vidět, že ho to těší. I když nemá pusu a nevím jak mluví, když jí nemá, ale i tak jsem věděl, že se ušklíbl.

,,Víš, je málo takových jako jsi ty. I já jsem jedním z nich" odpověděl. Jsem rád, že v tom nejsem sám a tak jsem už dál nic neříkal a vnímal jsem cestu.

Došli jsme do skromného domu. Pro malou rodinku akorát. Pastelově fialová fasáda s bílými dveřmi a s velkými okny. A klidně vsadím své milované červené tenisky, že tu je průchod na zahradu skrz francouzské okno.

,,Wow" to bylo jediné, co ze mě vypadlo. Ten dům se mi líbil. Z venčí působí nenápadně, ale kdyby jste zjistili, kdo tam bydlí tak by jste to prohlásili za dům hrůzy.

,,Není to nic moc, ale zatím postačí" řekl Kurogiri a vyšel k hlavním dveřím. Jen jsem ho následoval a všude jsem se ohlížel. Začíná se mi tu líbit. Když jsme vešli, tak jsme byli v chodbě, která pojí obývák, kuchyň a schodiště do druhého patra. Na jedné straně je kuchyně s jídelnou a na druhé straně je prostorný obývák. Z obýváku se pak šlo do pracovny. Prý tam zatím nesmím, ale jak se znám tak tam stejně jednou vlezu. Po schodech nahoru jsou několik pokojů. V jednom pokoji má Kurogiri ložnici, hned vedle je koupelna a na proti je další asi můj pokoj s koupelnou. Pak jsou tu další tři pokoje. Dva pro hosty a další je knihovna.

Šel jsem si tedy vybalit do nového pokoje. Je tu hnědý nábytek, stěny jsou zatím bílé. Asi tu vymaluju na černo. Nesnáším bílou, i když je moje pleť skoro bílá. Vybalil jsem si těch pár triček, mikin a kalhot. Mám i nějaké zimní boty, tak jsem si je schoval do největšího stínu ve skříni.

,,Tomuro! Oběd!" volá mě z kuchyně Kurogiri. Na nic nečekám a běžím ke stolu. Katsudon! Mňam.

,,Jak víš, že tohle je moje oblíbené jídlo?!"

,,Tipl jsem si" odpověděl jednoduše a spořádaně jsme jedli.

,,Je to výborný" pochválil jsem mu jídlo už s prázdnou pusou. Jen kývl na znamení díků a odnesl špinavé nádobí a umyl ho.

Já jsem zatím šel na zahradu. Je tu pár stromů, na některých z nich jsou i houpačky. Na jeden ze stromů jsem vylezl a koukal jsem se na sousedy. Děti se radovali se svými rodiči, když si třeba hráli na babu nebo jen tak blbli. Bylo mi z nich špatně.