Hrabě Dračího řádu ✔️

Hrabě Dračího řádu / třetí Adventní neděle

„Erene!" uslyšel pro ostatní tolik obávaný hlas, ale pro něj ten nejkrásnější.

„Levi!" hlesl a přitiskl se na tělo svého milence, jenž již u něj klečel a svíral jej širokými pažemi.

„Erene, musíme rychle pryč," řekl naléhavě a když viděl, že se mladík sám na nohy nepostaví, vzal jej do náruče a rychlým krokem opouštěl kobku.

Vyběhl ven a Eren se zděsil z toho, co uzřel na cestě před krčmou. Krev a mrtvá, pobodaná a rozsekaná těla, sténající nešťastníci, kteří ještě žili, ale jejich zranění jim neumožní žít dlouho.

Hrabě se na tu hrůzu neohlížel a vysadil Erena na svého černého plnokrevníka, sám nasedl za ním, pevně jej chytil okolo pasu a pobídl koně k trysku.

Eren i přes hluk, zapříčiněný kopyty koně i větru svištícího okolo uší rychlou jízdou, slyšel, že mají pronásledovatele. Vesničané na koních s pochodněmi a se smečkou psů se rozhodli oba uprchlíky stíhat.

Hrabě věděl, že jeho kůň je proti těm vesnickým mnohem rychlejší, ale ten byl již unaven z nočního boje a dva jezdci na hřbetě mu také ubírali sil. Hřebec si neodpočinul ani když se hrabě dozvěděl, že Eren zmizel. Hnal jej tryskem přímo z tábořiště směrem k vesnici, kde tušil, že Eren bude hledat útočiště. Po cestě objevil na jedné z větví smrku jeho plášť a pak stačilo jen poslouchat, skryt pod rouškou tmy, vzrušené a vyděšené rozhovory vesničanů, srocujících se na návsi. Z jejich plamenné mluvy zjistil, co se jeho milému stalo, a kde jej hledat.

Sedláci však měli koně odpočaté, a také na jejich hřbetech seděli sami.

Hrabě tedy strhl koně na stranu a zabočili z kamenité cesty hlouběji do tmavého a téměř neprostupného lesa. Zde už nepronikl svit měsíce. Husté větvoví nepropustilo nic. Kůň byl však zvyklý a pelášil po úzkých pěšinkách, které byly snad jen pro zajíce, dál a dál, a hluk pronásledovatelů slábl a světla jejich loučí jim zmizela z dohledu.

Najednou kůň prudce zastavil, a kdyby hrabě Erena nedržel pevně na jeho hřbetě, jistě by byl už na zemi. Kousek od nich viděli siluetu velkého zvířete.

„Medvěd," zašeptal hrabě do ucha Erenovi.

Kůň chvíli nervózně přešlapoval a poté se nekontrolovatelně rozběhl na druhou stranu. Eren cítil, že se hrabě snaží koně navést na správnou cestu, ale marně. Hřebec byl vyděšený a zběsile uháněl dál. Erenovy líce byly ošlehané od větví a jehličí, ale bolest necítil, strach jej ochromil. Pojednou kůň opět prudce zastavil.

Pozdě!

Podzimní vlhké listí na podmáčené půdě neposkytlo koni pevnou oporu a on se spolu s oběma jezdci řítil do prudké strže, vstříc jisté smrti.

Eren měl dojem, že padají dlouhé minuty, ale byla to pouhá chvíle, když ucítil dopad koně na tvrdé skalnaté podlaží a slyšel, jak si zlomil vaz. On sám se cítil nezraněn, ale to mohla být pouze iluze. Byl vyděšený a v šoku, ale první, co jej zajímalo, bylo, zda je jeho milenec živ. Ležel v nepřirozené pozici na boku zemřelého koně, oči zavřené a nehýbal se.

„Levi," pohladil jeho sněhobílou tvář, která zářila ve tmě.

Dlouhé řasy se pomalu nadzvedly a šlechtic upřel své oči na téměř úplňkový měsíc, který slabě osvětloval jeho aristokratickou tvář. Eren v tu chvíli zatajil dech. Svit měsíce dělal hraběte ještě půvabnějším než jen světla svic, jež osvětlovala jejich komnatu v hradu.

„Jsem v pořádku," řekl pevně a Eren nepochyboval o jeho slovech, „ten kůň nám zachránil život."

Vstal, klekl si ke svému milovanému koni, jehož láskyplně pohladil. Ztráta čtyřnohého přítele, který ho provázel ve všech bojích i na prostých projížďkách po okolí hradu, ho poznamenala. Tvář se mu zkřivila bolestí a v očích se zaleskly slzy. Eren až hmatatelně cítil bolest, která z jeho milence vyzařovala. Ten se však rychle vzpamatoval, věda, že teď není na truchlení čas, poodešel, aby se porozhlédl, zda ze strže nevede schůdná cesta. Avšak po nedlouhém zkoumání zjistil, že všude okolo nich se vzpínají prudká skaliska, která nemají šanci zdolat.

Byli v pasti!

Hrabě se podíval do vyděšených očí Erena, který díky svitu měsíce viděl totéž.

„Nemusíš se bát, najdou tě a zachrání, ale pro mě už bude pozdě."

„Jak to myslíš? Jsi snad zraněn?"

„Nejsem, ale za chvíli začne svítat."

„Takže... takže je to pravda? Jsi upír?"

„Ano," řekl a bylo vidět, jak nerad se svěřuje s tímto svým prokletím.

„Ale přece... něco vymyslíme! Najdeme nějakou jeskyni, kde se schováš, musí být nějaká možnost, jak tě ochránit před slunečním svitem."

„Není, Erene, mám lepší zrak než ty a žádný úkryt ani jeskyně zde není. Zemřu tady a tebe prosím, nedívej se na mě, jak budu umírat, není to hezký pohled," prosil jej.

„Ne! To nemůžeš! Nemůžeš mě tu nechat samotného!"

„Budou tě hledat a najdou tě, nemusíš se bát!"

„Nemyslím přímo zde, ve strži, myslím na tomto světě! Bez tebe nemá můj život žádný smysl..."

„Opravdu? Přestože jsi ještě před pár hodinami ode mě nadobro utíkal? S nenávistí a odporem vůči tomu, jak trestám zločince, kteří chtějí zotročit lid, jenž mě nenávidí a který já chtěl přesto chránit až do své smrti. Proto jsem tě nikdy nechtěl mít u sebe. Věděl jsem, že tvá křehká duše toto neunese a nepochopíš..."

„Šlo by je přece trestat a popravovat i jinak!" odporoval.

„Nemohu k nim být mírnější, Erene, ty netušíš, jak oni zacházejí s mým lidem, a nakonec i se svým, nepřišla ještě doba, aby kati byli lidštější..."

„V budoucnu za tohle nebudeš oslavován, ale haněn!" řekl Eren pevně.

„Skutečně? Jak si tím můžeš být tak jist?"

„Nevím, jen... někdy vidím střípky budoucnosti – daleké budoucnosti, sám to nechápu," zamyslel se a na čele se mu udělala vráska.

„Erene, prosím, máme pro sebe posledních pár chvil, nechci se hádat o tom, jestli mě někdy kronikáři popíšou jako bestii."

Eren smířlivě přijal nabízenou náruč a přestal se zabývat boji, krví a popravami. Hrabě se mu právě přiznal, že je tím, co neustále skrýval, a Erenovi to nikterak nevadilo, jen chtěl znát pravdu, proč se mu nesvěřil už dříve.

„Řekni mi, proč?" podíval se mu do očí.

„Nerozumím..."

„Proč jsi mi neřekl, že jsi upír? Proč jsi ho ze mě také neudělal? Tak dlouho jsi měl blízko lidskou horkou krev, a přesto jsi mě neproměnil? Všechno by bylo jednodušší."

„Nejsem zvíře, Erene, neovládají mě neukojitelné pudy a toho, koho miluji, nemohu uvrhnout do temnoty a věčného strádání. Není to přednost, je to trest, žít celé věky a dívat se, jak se lidé bojí, odsuzují a utíkají ode mne. Je to samota."

„Ale byli bychom dva na to všechno. Spolu, milující! Já o tebe nechci přijít! Nenuť mě zůstat na tomto světě sám! Raději s tebou zemřu!"

„Ne, to nepřipustím! Ty budeš žít! Jsi mladý na to, abys skonal!"

„Chci a žádám tě, abys mi pomohl do tvého světa! Zůstaneme tak navždy spolu. O nic jiného tě nežádám. Přeji si tak moc? Nedlužíš mi to snad za ty všechny osamělé hodiny, jež jsi mě nechal bloumat samotného hradem? Celé ty dlouhé dny jsem jen čekal na to, až poslední paprsky slunce opustí skaliska Fagarašských hor, abych tě mohl zase vidět! To byl můj smysl života a teď tu nebudeš a já zůstanu sám, odsuzován a stíhán jako zvíře trpící vzteklinou. Posuď sám, že takovýto život nemá cenu. Jestli mě opravdu miluješ, přijmeš mě do svého světa a necháš zemřít s prvními slunečními paprsky ve tvém náručí."