Hrabě Dračího řádu ✔️

Hrabě Dračího řádu / část pátá

O 560 let později

„To mi chcete namluvit, že se Boeing jen tak ztratil? To nemyslíte vážně?" rozčiloval se mladík do telefonu.

„Je mi to líto, letadlo odletělo z Bukurešti před třemi hodinami a téměř hned po vzletu se ztratilo z radaru..." ozvalo se z telefonu.

„A jiné radary? Přece se tři sta padesát tun nemůže jen tak ztratit?" zoufale argumentoval s rukou ve vlasech, které už zdaleka neměly ten uhlazený vzhled, jako tomu bývalo jindy.

„Je mi líto," zopakoval ženský a pro Rivailliho dost nezúčastněný hlas, „až budeme vědět něco víc, dáme vám vědět."

Rivaille odložil telefon a sesunul se na sedačku. Ještě, než mohl propadnout depresi, telefon zazvonil znovu.

Rychle se po něm natáhl, doufaje, že to budou dobré zprávy, ale byl to jen jeho kolega z práce. Prvně nechtěl hovor přijmout, neměl náladu se vybavovat o práci, především proto, že si vzal týden volna, které chtěl strávit s přítelem, s nímž se skoro celý měsíc neviděl. Nechal telefon vyzvánět a odešel do kuchyně, aby si uvařil alespoň čaj. Teď byl zralý sice na skleničku něčeho ostřejšího, nicméně usoudil, že vzhledem k situaci by měl zůstat střízlivý. Telefon na chvíli utichl a vzápětí se rozezněl znovu. Zodpovědnost v něm vyhrála, zejména proto, že volající byl nejen jeho přítel, ale také nadřízený. Kdyby pro něj neměl něco důležitého, nerušil by jej z jeho volna.

„Co je tak nutné, že vyvoláváš jak na lesy, Erwine?" řekl podrážděně.

„Rivaille, podívej se do mailu! To musíš vidět, je to paráda! Hele, musím běžet, určitě na to koukni, pak se ti ozvu," v jeho hlasu bylo tolik nadšení, že měl Rivaille dojem, že jejich expedice snad objevila druhou Tutanchamonovu hrobku.

Rivaille zasedl k notebooku, ale dnes neměl náladu hledět na úlovky jeho týmu, s nimiž měl být na expedici také, nicméně vyžádal si volno a za týmem měl odjet až za čtrnáct dní.

Začal vyhledávat informace o ztraceném Boeingu, ale internet mlčel. Nejspíš to chtěli ututlat a Rivaille o tomto zmizení věděl jen proto, že ztropil scénu na letišti, kde mu nebyli schopni vysvětlit, proč letadlo z Bukurešti nepřistálo. Manažer se jej snažil uklidnit a v soukromí své kanceláře mu dal číslo na letiště Aurel Vlaicu, odkud letadlo vzlétalo, a tvrdil, že on sám nemá relevantní informace, které by mu mohl sdělit. Uhodil tedy na chudáka spojovatele z bukurešťského letiště, a pak po dlouhém přepojování mu konečně jeden dobrák vyjevil pravdu.

Zkontroloval telefon, ač jej měl celou dobu vedle sebe a žádný hovor by mu neunikl. Povzdechl si a otevřel mail od Erwina.

Fotografie vypadaly poněkud jinak, než očekával. Rezavé pozadí Luxorských písků, jež provázelo všechny fotografie poslané z jejich naleziště, však nenašel. Vykoukly na něj tmavě šedé odstíny skalisek.

Telefon opět začal vyhrávat Rivailliho melodii, ale ten nenechal dohrát ani první tóny: „Rivaille Ackerman u telefonu..."

Zvedl se od práce a začal nervózně přešlapovat po pracovně.

„Dobrý den, chci vás informovat, že letadlo bylo nalezeno havarované poblíž města Brašov," Rivaillimu se setmělo před očima a musel si znovu sednout, nicméně dál poslouchal, „pilot se nejspíš pokusil o nouzové přistání, které se mu zdařilo. Všichni cestující jsou víceméně v pořádku."

„Jak v pořádku? Chci mluvit se svým přítelem, Erenem Jaegerem."

„Všechny cestující převezli do nemocnice v Bukurešti na pozorování, a pane Ackermane, měl byste ještě něco vědět..." odmlčel se, „všichni, včetně pilotů jsou v jakémsi stavu podobném kóma, přestože jinak na těle nemají ani škrábnutí, ani jiná zranění."