Hrabě Dračího řádu ✔️

Hrabě Dračího řádu / čtvrtá Adventní neděle

Hrabě se zakabonil a přemýšlel. Bylo vidět, že svádí vnitřní boj, ale nakonec nejistě přikývl.

„Dobrá, budu respektovat tvé rozhodnutí."

„Děkuji," pousmál se Erena přitáhl si jej za kabátec, aby zblízka viděl do jeho tváře.

Uzřel v ní tolik žalu, až měl dojem, že se mu srdce zastaví.

Uvěznil jeho rty těmi svými a nechal se opájet slastnými pocity, jež proudily jeho tělem. Tohle se nikdy nezměnilo, každý dotyk, i ten nepatrný, s jeho bělostnou kůží i rty, v něm stále vyvolávaly pocity, že už se nikdy nesmí od sebe odloučit. S nevídanou dravostí začal Levi zbavovat Erena jeho róby a zároveň zahříval jeho třesoucí se tělo tělem svým. Eren se však netřásl zimou, ale očekáváním. Nepřipouštěl si strach, který by snad každého jiného provázel, ba naopak, těšil se. Nebál se smrti ani proměny, jen s roztouženým tělem přijímal všechny dotyky, jež mu hrabě poskytoval.

Milencovy ruce putovaly po rozpáleném těle, laskaly a milovaly každičkou píď. Tolikrát už tohle prožili v temných komnatách hradu, ale pod širým nebem a za svitu měsíce, s předzvěstí smrti, bylo všechno mnohem intenzivnější. Oba cítili v nitru duše, že je to naposledy. Oba také věděli, že sluneční svit je zbaví života a oni zůstanou navždy spolu v prudké rokli uprostřed nepropustných lesů, v kraji, který oba milovali.

Eren si prohlížel bělostné tělo, jež tak dobře znal, ale poprvé byl udivený, že po tolika bojích na něm nebyla žádná jizva. Hebké, dokonalé a žhavé. Cítil snad jen svůj žár, svůj tepot srdce? Stále jej překvapoval a vždy, když se propojili, cítil, jak jiné je milování s nadpřirozenem. Silnější a emotivnější, a přestože je hrabě tvor bez srdce, cítil z něj žár opětované lásky a souznění, které s žádným jiným živoucím člověkem nezažil. Byl to anděl s černým srdcem, jež nebilo, a ebenovými křídly, které nemohl roztáhnout.

Eren prohýbal své tělo, jež hořelo a žhnulo víc a víc každým dalším dotekem jeho jemných rukou a polibky darované rudými rty ho vynášely do výšin ještě dříve, než zabloudil k jeho penisu. Ten, naplněn krví, tepal a vyžadoval doteky, ale hrabě jej slastně mučil a nepřestával se věnovat hrudníku, kde trápil svými zuby jeho vztyčené růžové bradavky. Eren cítil jeho dravou vůni a sílu, která z něj sálala a probouzela v něm bouři, jíž se nedalo uniknout. Byl rozechvělý a nebyl schopen ničeho jiného než slastného sténání do tichého lesa.

Na špičce jeho údu se ronily slzy, jež hrabě sňal rukou a přejel po celé délce dolů až k rozetě, která již byla připravena na vpád. Lehce ji promasíroval a opatrně sunul dlouhý prst do žhnoucího nitra, kde lehce pohladil místo slasti. Ereen vykřikl a netoužil po ničem jiném, než aby jej už jeho milenec přestal trápit a on v sobě cítil plnost, již mu přinášelo pouze horké mužství jeho přítele. Erenovo čekání nemělo dlouhého trvání a Levi se už prodíral do úzké skuliny, která jim oběma přinášela tolik slasti.

Oba cítili souznění, které jim propojení přinášelo a těla se vlnila v téměř dokonalé harmonii.

Ale přece něco k úplnému propojení těl i duší chybělo.

Oba však mířili k slastnému vrcholu mílovými kroky. Erenovo sémě začalo prýštit a ostré tesáky si v tu chvíli našly tepající místo na jeho krku a se zvířecí touhou prorazily žílu.

Erenův vrchol se v tu chvíli znásobil a třas jeho těla nebyl jen důsledek vyvrcholení, ale také jedu, jenž hrabě svými špičáky vložil do krevního toku svého milence.

Tělem se rozžehl požár, který nebylo možno uhasit, nepohlcoval, ale žhnul v každém kousku těla.

Bolelo to, ale ta bolest byla krásná, přinášela úlevu a dokonalost spojení. Eren měl pocit, že se vznáší nad oblaky v očekávání jiného života. Nového, jenž bude trvat jen pár minut, neboť se obloha na východě již začala rozjasňovat.

Svítalo.

Jakmile Eren přišel k sobě, cítil, jak se mu všechny smysly probudily a rozjasnily stejně jako východní strana oblohy, která jemu i jeho milenci přinese zkázu.

Oba se k sobě přitiskli a Eren vycítil, že teprve teď jsou jedno tělo, jedna duše a cítil se víc živoucí než kdy předtím. Tohle byl jeho osud.

Sluneční paprsky pomalu putovaly po skále nad nimi, ale oni necítili strach ani lítost. Jen odevzdaně a smyslně zaklesnutí v sobě čekali, až se paprsky slunce dotknou i jejich těl.