Hrabě Dračího řádu ✔️

Hrabě Dračího řádu / první Adventní neděle

Rok utekl jako voda a zase tady máme Advent. Z nedostatku času a taky trochu krize, kterou tak nějak trpím už celý rok, jsem se rozhodla, že každodenní kalendář prostě nemám šanci napsat. Přicházím tedy s pokračováním hraběte Drákuly, které si poměrně dost lidí žádalo už kdysi. Bude vycházet každou Adventní neděli, ale částí bude pět. Nenavazuje úplně dokonale na první díl, všichni, kdo jste jej četli už kdysi, zapomeňte na dovětek - vysvětlení k příběhu. Jsem si vědoma toho, že tenhle příběh není nadvakrát vánoční, spíš bych řekla, že je dost syrový a místy depresivní, za což se tedy omlouvám a kdo se bude chtít utápět přes Vánoce jen ve sladkých příbězích, doporučuji možná přečtení až po svátcích. Já však v příběhu vidím lásku až za hrob a neskutečnou romantiku. Záleží asi na úhlu pohledu.

Všem tedy přeji krásný a hlavně klidný Adventní čas a příjemné čtení.

Cáry mlh se líně válely pod vrcholky obnažených skalisek a poslední paprsky podzimního slunce se prodíraly přes hustý les obklopující hrad. Eren tiše postával u zdobené brány a smutně hleděl na kamenitou cestu vedoucí do nitra neproniknutelného lesa, jehož zvuky pomalu a nenápadně utichaly s přicházející nocí. Hejno vran se ještě handrkovalo na blízkém stromě, ale s posledním paprskem utichly i ty, a jediné, co slyšel, bylo slabé šumění větru a prolétávajících netopýrů, již hnízdili na cimbuří hradu.

Teskně pohlížel do temného hvozdu, jímž se klikatila cesta vedoucí do vesnice.

Byl to už rok, co pobýval na hradě společně s hrabětem. Avšak po dlouhých měsících strávených v temné a studené tvrzi, kdy v ní mnohdy nepotkal za celý den ani živou duši, se na něm samota začala podepisovat. Nemohl říci, že by se zde nudil. Stáje plné koní, kterým se chodil vyzpovídat ze svého trápení a psinec se štěkajícími psy, již ho milovali. Salonek plný vzácných louten, spinetů, houslí a viol mu také dokázal obšťastnit nejeden den. I veliká knihovna mu dělala radost stovkami knih. Ale ani hudba, když nebyla sdílená s jinými, ani útěk do fantazie, kterou mu tlusté svazky knih přinášely, ba ani zvířata, jež miloval, mu nemohla nahradit lidskou přítomnost. Celý život byl zvyklý trávit mezi lidmi, hrát jim a zpívat v plných krčmách lidí bohatých, i těch chudých.

Toto strádání a samotu útrpně snášel, věda, že jakmile zmizí poslední paprsek slunce, jeho milý mu vše stonásobně vynahradí. Předčítal z knih, které miloval, hrál na spinet jeho oblíbené písně, a nakonec jej až do rána miloval tak, že Eren zapomněl na všechny splíny a smutky. V temnotě byl rozmazlován a šťasten. Jenže po krásné noci přicházelo ráno, kdy se probouzel sám a smutně hledě z oken do tichého podhradí přemýšlel, zdali jen láskyplné noci s milovaným mohou jeho život zaplnit tak, jak by si představoval.

Ze smutného rozjímání jej vytrhla ruka, jež pohladila jeho rameno.

„Příteli můj, proč jsou tvé tváře tak smutné?" zeptal se hrabě.

Otočil se ke svému milenci a pokusil se o úsměv. „Nejsem smutný, jen jsem se zasnil."

„Stýská se ti. Vidím to na tobě. Rád bych ti nějak pomohl, ale hned na začátku našeho soužití jsem tě upozornil, že tvůj život bude smutný. Budeš často osamocen, neboť se ti mohu věnovat pouze v noci. Vidím, že ti to nestačí a já nemám právo ti bránit v odchodu. Věz ale, že tě miluji. Přesto, pokud bys mě chtěl opustit, zdržovat tě nebudu. Nerad se dívám na tvou usouženou tvář. Nechci, aby ses zbytečně trápil..."

„Chci zde zůstat, bez tebe by můj život neměl žádný smysl. Netuším, jestli jsi mě očaroval, nebo je to jen prostá láska, která zasáhne jak bohatého, tak i chudého, ale odejít od tebe nechci a nemohu. Jen mi chybí společnost. Kdybych jednou za čas mohl strávit pár chvil mezi lidmi... zahrát jim své písně, jen tak tlachat o tom, jestli se letos urodilo dostatek pšenice, nebo jestli sousedovic dítě přežilo neštovice..."

„Vím o tomhle tvém trápení, ale já se ti nemohu přes den věnovat, přestože bych s tebou byl tak rád."

„Pomoz mi tedy, přijmi mě do tvého světa, pak budeme šťastni oba."

„Ne, Erene, do mých záležitostí tě nezasvětím, to není pro tebe. Jsi příliš křehký a neznáš umění boje s mečem."

„O tom jsem nemluvil..."

„A o čem tedy?"

„Já znám tvé tajemství, nemusíš jej přede mnou již skrývat."

„Tajemství? To, co se o mně vykládá v podhradí? Vím, že můžu působit krutě, ale pokud bych takový nebyl, svou zemi bych před Turky neubránil. Měl bych se kát za to, že bráním své území, svůj lid? Že si lidé mohou žít spokojeně, a ne v područí bezbožných tyranů? Mohou si o mně vykládat, co chtějí a já je za to nebudu soudit. Tebe však prosím, neposlouchej historky prostých lidí, neznají pravdu a žádám tě, aby ses vyhýbal vesnici v podhradí."

Eren přikývl. Tolikrát se tam chystal, ale pokaždé mu jeho cestu něco překazilo. Jednou to byl lovčí s tím, že chodit do lesa je nebezpečné, neboť viděl medvědy, podruhé zase prudký déšť. Měl pocit, že mu osud nepřeje setkat se s lidmi. A nyní je dokonce žádán, aby návštěvu neuskutečnil. Proč ale? Rád by se zeptal, ale hrabě mluvil dál.

„Zítra v noci budu muset odcestovat a mrzí mě, že tě tu opět budu muset nechat samotného, ale doufám, že tuto záležitost vyřídím rychle a další večer čekej můj návrat."

„Rozumím, budu na tebe trpělivě čekat."

***

Druhý den ráno se Eren probudil s nezvyklým neklidem, jehož se nemohl zbavit po celý den. Bloumal po hradu, nic jej nebavilo, a jediné, na co myslel, bylo, že jeho milovaný může v boji s Turky padnout a on už jej nikdy neuvidí.

Chtěl jet s ním. Jen zůstat vpovzdálí, po boji mu ošetřit rány a nabídnout mu své tělo i duši, aby zapomněl na všechny hrůzy, jimiž prošel. Vždy, když odjížděl, Eren jej prosil, aby ho vzal s sebou. Nikdy nesvolil. Dnes se však nezeptá, večer se vytratí z hradu tajně a bude je pozorovat až k tábořišti. Věřil tomu, že po boji uvítá jeho náruč a nebude se zlobit.

Po západu slunce se rozloučil s hrabětem, a jakmile mu zmizel v temnotě lesa, popadl svůj uzlík, kde měl kus masa, vodu a teplý plášť, za opasek vložil dýku a plížil se za temnou siluetou. Svit měsíce mu pramálo osvětloval cestu, šel velmi pomalu, aby se vyhnul všem výmolům a prudkým stržím, jež tísnily mezi sebou úzkou pěšinu. Kdyby šlápl jen kousek vedle, nemusel by se už probudit. Hrabě šel ale přímo a rychle. Buď cestu velmi dobře znal, anebo byly jeho oči bystřejší. Eren volil druhou variantu. Znal sice jen povídačky a písně o krvelačných příšerách sajících krev, přesto věřil tomu, že jeho milý má nejen mnohem lepší zrak, ale i větší sílu a rychlost než běžný smrtelník, i když to hrabě před ním nedával nikterak najevo.

V dáli už viděl ohně válečného ležení. Netušil, že hrabě vlastní tak obsáhlou armádu bojovníků. Válečníci seděli u ohňů, živě diskutovali a kousek dál postávali a ržáli koně, o nichž Eren nepochyboval, že pocházejí ze stájí samotného hraběte.

Bojovníci dlouho rokovali a k Erenovi přinesl vítr jen útržky jejich rozhovorů. Začal být unavený dlouhým čekáním a po chvilce, kdy se spánku bránil, jej nakonec stejně přemohl.

Netušil, jak dlouho spal, ale probudil jej křik a zmučené sténání. Protřel si oči a zadíval se k tábořišti.

To, co spatřil, mu zastavilo srdce. Sám hrabě v roztrhaném vojenském kabátci, potřísněném krví, zatloukal dlouhým hřebem turban do hlavy zajatému Turkovi. Měl pocit, že i přes zvířecí křik mučeného zajatce slyšel, jak mu praskla lebka. Turek se ještě dlouho klepal a třásl v bolestech, a v poslední předsmrtné křeči mu hrabě usekl hlavu a hodil ji psům, kteří leželi nedaleko ohniště. Eren vykřikl zděšením. V ryčení nadšených bojovníků jej však nikdo neslyšel.

Rychle sebral své věci a utíkal lesem.

Co nejrychleji...

Co nejdále...