Hrabě Dračího řádu ✔️

Hrabě Dračího řádu / druhá Adventní neděle

Bylo mu jedno, jestli sejde z cesty a ztratí se v hloubi lesa, kde jej roztrhají vlci, nebo spadne do hluboké strže a zláme si vaz. Jen dál, pryč od té hrůzy, pryč od zrůdy, již miloval. Projevil se jako krutý, nelítostný muž, jehož způsobu poprav svých nepřátel se rozhodně nedalo říkat milosrdné.

Byla to pravda! Všechny ty báchorky, které slyšel od lidí, byly skutečné. Jeho hrabě, jenž se vždy choval mírumilovně a láskyplně, byl krutý netvor. Ten, který nechtěl, aby lovil zvířata v lese, protože to jsou živí tvorové a mají právo na život. Ten, jenž ho jemnou rukou laskal, že si mnohokrát Eren říkal, že pohlazení od něj je jako od anděla. Jeho serafín se změnil v nelítostného a krutého ďábla, jehož srdce bylo ledové a černé jako transylvánská noc. Ukázala se jeho pravá podoba, již před ním schovával a tajil. A přestože Eren jeho tajemství znal, stále cítil jeho tlukoucí srdce, když se milovali. Láska, již mu hrabě dával, byla v jeho očích nezpochybnitelná. Byla, až doteď. Nyní začal pochybovat, jestli ten tlukot znějící z prsou, který cítil, kdykoliv se k hraběti přitulil, nebyl jen ozvěna jeho vlastního.

Zastavil svůj zběsilý úprk až ve chvíli, kdy uzřel světla, která patřila vesnici. Té vsi, z níž před mnoha měsíci odešel, a do které hrabě nechtěl, aby se vrátil.

V této chvíli však nebral pražádný ohled na přání hraběte a již se pomalu, pod rouškou noci, blížil k prvním domkům. Vesnice byla jeho spása, pokud nechtěl, aby ho v lese rozsápali medvědi a vlci.

Opatrně nakouknul do okna krčmy, ve které se ještě svítilo a z jejíchž útrob vycházel smích a zpěv.

Těžké dubové dveře povolily a do nosu jej uhodila vůně pečeně. Uvědomil si, že kromě šlechtického oblečení a prstenu, jejž dostal od hraběte, nemá žádné peníze.

Společnost byla hlučná a nevšimla si nového příchozího. Eren byl tomu rád a rychle se přikrčil na lavici poblíž plápolajícího krbu. Až teď si uvědomil, jak se třese zimou. Při útěku neměl na takovéto pocity čas, a přestože si s sebou vzal z hradu teplý plášť, přišel o něj někde v lese, když se prodíral hustým houštím.

„Pozdrav pánbůh, pocestný," zahalekal hostinský bodrým, veselým hlasem, „dáš si korbel piva nebo kousek masa a chléb?"

Nabízel, neboť se zaměřil na jeho šat, který byl sice poněkud pošramocen útěkem hustým lesem, nicméně Eren stále vypadal jako šlechtic.

„Děkuji vám, dobrý muži, chci vás jen požádat, zda bych zde nemohl strávit noc. Venku je zima a má další cesta vede lesem..."

„Ty..." ustoupil, když poznal jeho hlas a ukázal na něj prstem, „ty jsi ten veršotepec, jenž se před časem vydal na hrad Bran!"

Eren jen přikývl a sklopil zrak.

„Mysleli jsme, že jsi mrtvý! Jaktěživ se odtamtud nikdo živý nedostal..." upíral na něj vyděšená prasečí očka, jako by se díval na přelud. Rychle se však vzpamatoval, nahmatal stříbrný křížek, který mu visel na krku, a namířil ho na zkoprnělého Erena.

„Byl tam příliš dlouho, než aby mohl zůstat člověkem. Spolčil se s ďáblem, s krvelačnou bestií a teď je jako on," mával zběsile křížem a v očích se mu usadil děs.

Smích i písně najednou ztichly a Eren slyšel jen tlukot svého srdce, které bilo na poplach. V tu chvíli si uvědomil, že před tímto ho hrabě varoval. Znal dobře smýšlení prostých lidí a chtěl jej tohoto uchránit.

„Chyťte ho a vhoďte do sklepení," vyděšeně ječel krčmář, který jen stál, jako by ho k zemi přibili, ochromen strachem, a kříž se mu třásl v jeho rukou.

Osazenstvo hospody se zvedlo, a zatímco zbabělý krčmář se konečně vzpamatoval a od Erena ustupoval, sedláci se opatrně přibližovali k drobnému zpěvákovi.

Ten byl tak vyděšený, že se ani nehnul, a přestože mu hlava našeptávala, ať utíká, tělo neposlouchalo.

Co se dělo dál, už měl pouze v mlze. Rány pěstmi, svícny ze stolů, a vším, co přišlo chlapům pod ruce, dopadaly na jeho křehké, nikterak se nebránící tělo, a nakonec jej dotáhli a odhodili na kamennou zem sklepení krčmy. Poslední, co slyšel, než upadl do bezvědomí, byly rány, způsobené zatloukáním hřebů do dveří jeho vězení.

Probral jej hluk, který přicházel malým větracím okénkem. Neměl zdání, jak dlouho spal, či byl v bezvědomí, ale za oknem stále panovala tma. Schoulil se do jemného kabátce, který byl spíš zdobný a jemný, než aby zahřál, a začal přemýšlet nad svým osudem. Hluk sílil, a on tušil, že se lidé shlukují před krčmou, aby se i oni mohli zúčastnit lynče na člověku, o němž netušili, zdali náhodou není nevinný. Nečekal, že by mu umožnili soud. Měli ho za zrůdu, kterou je třeba zneškodnit dřív, než ona napadne je.

Rány sekerou začaly dopadat na dveře, které po chvíli povolily. Eren se odplazil do nejzazšího kouta, schoulil se ještě víc a pevně semknul víčka. Věděl, že přichází jeho poslední hodinka. Viděl v krčmě nenávistné pohledy vesničanů, kterak se na něj upíraly, a přitom cítil jejich strach. Tohle stejné cítili i k hraběti – nenávist a strach. Na hradního pána si nikdo nedovolil, to ovšem neplatilo o jeho služebníkovi. Cítili se v bezpečí, byli ve většině a mohli se na něm vyřádit.

Co na tom, že všichni do jednoho věděli, že nebýt hraběte, už dávno by žili v područí bezbožných Turků. Viděli jen to, že hrabě vyhrává nikoliv mečem, ale svou nadpřirozenou mocí.

Dveře povolily a s hlomozem spadly na kamennou zem.