Nepohodlná noc

Thomas se převaloval po nepohodlné palandě a zápasil s kousavou dekou o trochu tepla. Marně. Deka neposkytovala ani jediné hřející zákoutí, kterého by mohl využít ve svůj prospěch.

Strop v barvě slonoviny v něm tvořil vlnu deprese, ale zdánlivě nekonečné hledění do něj mu alespoň trochu otupovalo již znavenou, ne však spící mysl. Tu, jež jej vracela zpět do labyrintu, místa plného zmatku a rmutů, vlévala do jeho pulzujících žil nenávist k ZLOSINu a vkládala zpět do Thomasovy náruče tělo nejlepšího přítele Chucka, s očima prázdnýma tak, jak může mít jen člověk, ze kterého vyprchal život.

Oči se mu zalily slzami, ale ty však ihned rozmrkal. Nesmí brečet. Musí se stát oporou pro ostatní, pro ty, kteří také ztratili své přátelé vinou ZLOSINu. Vztekem se mu rozhořely tváře a klouby na dlouhých prstech mu silným zatnutím v pěst značně zbělaly. Zavřel oči a svraštil obočí. Ztuhlé rysy v jeho tváři značily hluboké zamyšlení. Silou myšlenky se snažil přivolat jakékoliv vzpomínky na zastřenou minulost, ale byla to jen ztráta času. Blok, který jemu a ostatním placerům vytvořil ZLOSIN, nepolevoval.

Zamžoural do tmy na strop. Když se mu začala v srdci rozlévat úzkost, usoudil, že se musí něčím zabavit, než ho pohltí úplně. Olízl si suché rty, rozpraskané vlivem dehydratace. Dlouho nepil. Ani se nepotřeboval dlouho rozhodovat. Cesta do umývárny kandidovala na nejlepší možnost rozptýlení.

Líným pohybem odhodil deku ke kraji postele a lokty se opřel o matraci tak tvrdou, že ho vůbec nepřekvapovalo, proč nemohl usnout. V hlavě mu ostře bodala bolest, jako by jeho lebku prorážely nože.

Seskočil z palandy a jeho ploché nohy pleskly o studenou zem. Pokoj provázela tma, která Thomasovi moc nepomáhala najít cestu k jeho cíly, a tak musel spoléhat jen na své smysly. Když se mu konečně podařilo vrazit do dveří umývárny, začal rukou jezdit po hladké stěně s úmyslem najít vypínač. Jakmile jej nahmatal a rozsvítil, došel šouravým krokem k umyvadlu.

Místnost nebyla nijak prostorná. Nalevo od Thomase stály dvě rezavé sprchy obehnané závěsy prožrané moly. Nad umyvadly se tyčila stará zrcadla. Prsty se chytil kraje umyvadla a do jednoho z nich vzhlédl. Z čela mu stékal pot a slepoval prameny vlasů k sobě. Když se dostatečně prohlédl, sklonil hlavu k umyvadlu a otočil koutkem. Ten s vrznutím spustil proud ledové vody. Bez váhání se k ní sklonil a nechal vodu proudit do svých vyprahlých úst. Sevřel umyvadlo pevněji a ponořil hlavu celou. Hučelo mu v ní a čas jakoby se zpomalil. Už ho nevnímal. Soustředil se jen na proud, který mu stékal kolem uší a zanechával na řasách jemné kapky tekoucí do jeho očí.

Trochu zmalátněn zastavil kohoutek a s hlavou v umyvadle se snažil zklidnit svůj dech. Pramínky vody mu rámovaly obličej. Zvedl hlavu zpět k zrcadlu a rozhodl se vrátit zpět na svou palandu, když zahlédl stín.

Sevřel dlaně v pěst. Byl připraven k boji. Jakmile zachytil pohyb zase, neváhal, a se zatnutými čelistmi se ohnal. Ani si neuvědomil, že má oči zavřené, dokud jeho pěst nezachytila něčí ruka.

„Sakra Tommy",  zaklel Newt. Poznal ho hned. I při tom přítmí, které panovalo v umývárně. Jeho jemné rysy v kontrastu se světlými vlasy na Thomase působily jako magnet. To si však nepřiznával.

„Co tady děláš?" zeptal se. Nic lepšího ho v té chvíli nenapadlo. Stál jako přimražený.

„Vylekal jsem tě?" zazubil se. „Měl jsem žízeň a šel se napít. Viděl jsem, jak stojíš u umyvadla a zavolal na tebe. Vůbec jsi mě ale neslyšel." V tváři se mu usídlil ustaraný výraz.

„Asi jsem pod tou vodou nějak nevnímal," reagoval nepřítomně na jeho odpověď Thomas. Vůbec si nevybavoval, že by slyšel otevírání dveří nebo Newta jak vchází. „To je jedno," výraz jeho tváře se změnil. Teď vypadal spíš jako zamyšlený. „Taky nemůžeš spát?"

„Jo, převaluju se tam už nějakou dobu."

S přítelem se úzkost vytratila úplně. Newt mu vždy svou přítomností dokázal zvednout náladu, někdy možná až moc. Sledoval ho, jak se posadil na chladnou zem a opřel o zeď.

„Přidáš se? Pochybuju, že bych v nejbližší době usnul a nechci trávit svůj volnej čas sám v umývárně koukáním na ty děravý závěsy, to radši s někým."

Thomas s úsměvem přikývl. Taky právě teď nemyslel zrovna na spánek a trávení času s Newtem vypadalo slibněji než zápas s kousavou dekou. Posadil se, a po vzoru Newta se opřel o stěnu. Ten mezitím obrátil svůj pohled na spoře svítící žárovku. I když ji Thomas zapnul, moc světla rozhodně nevyzařovala.

„Grinde, ani nevím proč ta žárovka tady vlastně je, když ani pořádně nesvítí!" zanadával Newt. I přes jeho hrané rozhořčení Thomas viděl v jeho tváři spíš nejistotu.

„Děje se něco?"

Newt se na něj podíval. „Co se děje? Asi polovina našich přátel je mrtvá, nevíme, co s námi bude, naše vzpomínky jsou fuč, celej podělenej svět je plnej plopáckejch raplů a my tu trčíme s vědomím, že jsme ZLOSINU pomohli vymyslet šílený experimenty na lidech!" Newtovi oči přímo hořeli, ale i přes to Thomas viděl slzy, které se draly ven, ale které nechtěl pustit, stejně jako on na palandě. Věděl, jak mu je, cítil úplně to stejné.

„Já vím...", odmlčel se. Potřeboval si utřídit slova. „Já vím jak ti je, a taky vím, že s tím chceš něco dělat. V tom nejsi sám." Thomas se na něj zadíval. 

Newt mu chvíli pohled oplácel, ale pak ho sklopil k zemi, jakoby svého malého výbuchu litoval. „Promiň, vím, že to tak máme všichni."

Nastalo ticho. Thomas ucítil nutkavou potřebu zvednout mu náladu, ale nevěděl jak. Chytil ho za ruku. Newt zprvu nijak nezareagoval, ale pak mu stisk oplatil.

„Víš, na tohle bych si zvykl," usmál se Newt. Když si všiml nechápavého výrazu v jeho tváři, pozvedl jejich spojené ruce.

„Jo, já taky." Po rukou mu přeběhl mráz. Co je to s tebou Thomasi? Je to přece tvůj přítel. Znovu na něj pohlédl. Tentokrát neuhnul. Cítil, jak v místnosti narůstá napětí.

„Tommy...," nakousl Newt s pohledem na jejich dotýkající se kolena. „Nevím, co se to se mnou děje, promiň." Chtěl se pustit, ale Thomas stiskl pevněji. Taky nevěděl, co se s ním děje, ale něco mu říkalo, že je to správně.

Newt se k němu otočil hlavou a věnoval mu nervózní pohled. „Já myslím, že tohle n-není špatné." Zakoktání při posledním slovu mu ubralo sebedůvěry. Naštěstí se rozhodl v rozpačité konverzaci pokračovat Newt. „Mám tě rád Tommy, hodně a nevím, jestli je to dobře nebo špatně," na chvíli se zarazil. Jakoby potřeboval popadnout dech. „Ale cítím to tak a na tom asi nic nezměním."

Thomas nevěděl co říct. Úplně mu vyschlo v ústech. Newt ho upřeně pozoroval, čekajíc na jeho reakci. Měl to tak úplně stejně? Byly to ty pocity, které dlouho nemohl rozeznat a ztrácel se v nich? Nakonec se zmohl jen na přikývnutí a ani on sám nevěděl, co tím myslel. Z přemýšlení ho vytrhl až pohled na Newta sklánějícího se k němu. Když jeho měkké rty našly Thomasovy rozpraskané, všechny myšlenky se vytratily. Teď byli jen oni dva, žádná stará umývárna, žádné další intriky, žádný svět. Jen Thomas a Newt. Newt a Tommy. Newtmas.

Oči se samy zavřely. Když se polibek začal prohlubovat, oba pomalu začali nacházet odvahu. Zatímco Newtovi prsty přejížděly po přítelových svalnatých pažích, ty Thomasovy si hledaly cestu do jeho vlasů. Projížděly je, až skončily na zátylku a obmotaly se kolem krku. Těla obou dvou se snažila vyplnit toho málo prostoru, který mezi nimi zbyl. Mohutná ramena se do sebe bořila a tlačila Newta tvrdě na zem. Cítili chorobnou potřebu zůstat u sebe tak dlouho, jak to jen půjde.

Nevěděli, jak dlouho tam byli. Možná minuty, možná hodiny.

„Tommy, potřebuju vědět jednu věc," řekl, když se mu podařilo od sebe na chvíli odtlačit Thomase. Ten s napjatým výrazem čekal. „Vážně tohle chceš? Nebo to děláš jen proto, že je ti mě líto?"

Kdyby se Thomase zeptal předtím, než se to stalo, řekl by, že asi neví. Teď ale věděl s jistotou co odpovědět.

„Neudělal jsem to, protože je mi tě líto, ale protože jsem tě chtěl. Na tom si trvám."

To co řekl, myslel naprosto vážně. Newt se usmál. Nic víc Thomas nepotřeboval. Sklonil se a znovu ho políbil.