Megumiho otec

Toji Fushiguro na scéně

Seděl jsem na zemi opřený zády o ošoupanou budovu. Oči se mi hrozně klížily, i když jsem se ze všech sil snažil udržet pozornost. Už to trvá více jak čtyři hodiny, mezitím se zcela setmělo. Lampy v ulici zůstaly zhasnuté, v celé čtvrti byl vyhozen proud. O to víc musím stražit uši a mít se na pozoru, na oči spoléhat nemůžu.

Budova, která byla určená k vymýcení zcela prázdně zela naproti přes ulici. Věděl jsem však, že je to jen iluze, že za neviditelnou bariérou už několik hodin pokračuje boj na život a na smrt. Nechali mě venku, abych hlídal, dovnitř šli jen nejvyšší ranky a s nimi i můj sensei. Popotáhl jsem sopel, který se mi začal tvořit v nose. Z toho čekání tady celý prochladnu, a ještě budu nemocný.

Chtěl jsem se zvednout a trochu se protáhnout, když v tom jsem ucítil čísi přítomnost. Ostražitě jsem se rozhlédl, ale nikoho jsem nevnímal. Najednou se asi dva metry od mého pravého boku vznesl do vzduchu cigaretový kouř. Někdo vedle mě stojí a hulí??

Šokem se mi zatajil dech a rozbušilo srdce.

„Zdravíčko." Promluvil hlas.

„Kdo je to?!" Byl jsem ve vteřině na nohou v obranné pozici, zima a rýma byly tytam.

„To se ptáš brzo, mladej." Posměšně utrousil ten hlas.

Vytáhl jsem z kapsy kudlu a pročísl jí temnotu přede mnou. Byl slyšet jen zvuk hvízdajícího kovu prolétajícího vzduchem. Cigaretový kouř na chvíli utichl a za chvíli se zase objevil na jiném místě. Neslyšel jsem žádný zvuk, i když mám nadstandardně vyostřené smysly. Kouř popošel ke mně a zjevila se postava. Krve by se ve mně nedořezal. Ta výška, proporce, černé splihlé vlasy, bledý vyhulený obličej s nerdovským výrazem. Ta jizva u rtů. Nezmohl jsem se na slovo, jen jsem nevěřícně zíral.

„Dáš si?" Ty rty se pohnuly a nabídly mi cígo.

Moje tělo samovolně zakroutilo hlavou. Bylo pohotovější než duch.

„Jare, jare..." Řekl otec a odklepal popel na zem.

„Už jim to trvá nějak dlouho, nemyslíš?" Podíval se líně směrem k budově.

„Nastražil jsi na ně něco?" Vykřikl jsem na něj to první, co mě napadlo. Zvídavě si mě prohlížel.

„Měl bych?" Zeptal se.

„Proč jsi tady?" Vrátila se mi zpět řeč, to je dobře, už nejsem v šoku.

„Abych si tě prohlédl." Napřáhl naproti mně svoji velkou ruku. Opět mě popadl děs. Proč mě popadl? Otec mě nijak nebil, neubližoval mi, až na to, že se o mě nestaral...

„Bojím se tě." Ucukl jsem a vyznal mu pravdu.

„To je dobře, drž si od lidí odstup." Konstatoval. „Ale už sis udělal nového kamaráda." Snažil se to říct tak mezi řečí, ale jasně jsem poznal, že ho to zajímá.

„Sukunu?"

„Jakej je?" Vyzvídal.

„Myslíš v posteli?" Ujelo mi. Trochu jsem se zastyděl, ale co, nebudu se nějak přetvařovat.

Chvíli bylo ticho a někde na budově do toho ticha zakrákal pták. Ty zvířata ví, kdy se mají ozvat, aby to bylo co nejvíc trapný.

„Má čtyři ruce a dvě péra?" Prohodil otec a zasmál se.

Ta představa mě spíš trochu znechutila. „Ne,...zatím teda...totiž, nevím, čeho všeho je schopen a jak celkově vypadá."

Otci zazářily oči, jeho aura se stala více čitelná a hmatatelná, trochu se mi odhalil. „Má tě jako malou děvku?"

Ta otázka mě trochu urazila. „Nejsem ničí děvka."

„Ach, omlouvám se, spletl jsem si to, jsi Bůh." Řekl otec.

„Bůh? To má být jako blbej vtip?"

„No dobře, zárodek boha." Pokrčil otec rameny.

„To bys mohl říct o každém." Nechápal jsem jeho myšlenkové procesy.

V budově před námi se prudce fialově zablesklo. Narušila se bariéra? Změnil se prostor, jako by se změnil i čas, vlhkost vzduchu, chuť v ústech. Před námi stanul Gojo, měl na sobě tmavý plášť a do tmy křičely jeho bílé naježené vlasy. Nepromluvil ani slovo. Dokonce jsem na chvíli zapochyboval, jestli to, co vidím, je reálné, nebo je to jen hologram? Iluze?

„Co tu chceš?" Zazněl senseiův hlas.

„Člověk se trochu rozproudí a už má v patách bílýho vlka." Odvětil otec.

„Ty nejsi člověk." Konstatoval Gojo.

„Nikdo z nás tří není člověk, a proto můžu říct člověk jako zobecněný souhrn." Odsekl otec.

„To nemůžeš, protože jsme každý úplně jiný, nejde to zobecnit ani shrnout." Odsekl Gojo.

„Můžu použít zobecňující nadmnožinu pro různé individuální subjekty s podobnými prvky." Vyfoukl kouř otec.

„Preferoval bych jmenovitá konkrétní označení, zas tolik prvků společných nemáme." Dal ruku v boj Gojo.

To si jako dělají prdel? Pomyslel jsem si v duchu. Budou se tu hádat o slovu člověk? Jsou normální? Mám pocit, že jsou podobným způsobem narušení...

Ztichli a podívali se na mě, ...asi jsem si to pomyslel moc nahlas. Zabodl jsem oči do země. Pták na vzdálené budově zase zakrákal.

Už už jsem se nadechoval, že něco řeknu, když v tom se vzduch zase změnil.

„Proč jsi utekl? Nechal jsi mě je dorazit úplně samotného. Takhle to není taková zábava." Zazněl prostorem zvučný Sukunův hlas. Ze dveří prokleté budovy vycházela polooděná postava.

„Sumimaséééén, chtěl jsem pozdravit starého znááámééého." Zakřičel teatrálně s rukama před ústy Gojo.

„Doufám, že ho vychováš tak, aby se nikam nehodil." Prohodil rychle otec. Asi mu začalo být trochu naspěch.

„Spolehni se, bude ten nejobyčejnější a nejprůměrnější student, kterého znáš." Usmál se Gojo. Atmésféra se změnila, byla více uvolněná a familiární.

Nechápal jsem, o čem se baví, to jako řeší mě?

„Navíc, už mám světlo, kterým ho zastíním." Křenil se Gojo a podíval se Sukunovým směrem. „Nikdo ho nebude podezřívat, dokud nevyroste." Dodal Gojo.

Otec se taky díval Sukunovým směrem, už byl docela blízko, bylo jasně znatelné jeho tetování na těle. „Je lepší, než ta předtím, vlastně je celkem fitting." Řekl otec. „Kde jsi ho vyhrabal?" Podíval se na Goja a začal něco lovit v kapse.

„Nevyhrabal. Vyhrabal se sám." Dodal Gojo, ale to už otec mizel ve stínech, jako bys zadýchával zrcadlo a postupně ses v něm přestával vidět, až úplně zmizel.

Sukuna cosi větřil ve větru, ale bylo znát, že ho to moc nezajímá. Plážovým krokem a s rukama v kapsách došel k nám a trochu se oklepal.

„Jsi celý nahý, je zima, na, vem si moji mikinu." Svlékl jsem se a podal mu ji.

Chvíli se na ni díval a váhal. „Díky." Odpověděl a oblékl se.

Celou dobu, co jsme jeli domů zavolaným autem k ní čichal. Co si asi představoval? Že jí moje maso?