Jason

1.

„To nemůžeš myslet vážně," otočila jsem se od palačinek, které jsem zrovna smažila na pánvi, a se zděšeným výrazem se zadívala na svoji matku. Jako každé ráno seděla pohodlně usazená u kuchyňského stolu, popíjela kávu a u toho četla ranní noviny, aby jí náhodou něco neuteklo.

„Přece víš, že za dva týdny ti bude osmnáct, což znamená, že je nejvyšší čas najít ti budoucího manžela. A nedívej se na mě tak, ty víš, že nedovolím, aby moje jediná dcera do konce života dřela v nějakém zapadákově za pokladnou v obchodě, a navíc za minimální mzdu. Nebo snad chceš dopadnout jako teta Susan, která už od osmnácti otročí u té nóbl rodiny, a je ráda, když dostane pět minut na to, aby se najedla a zašla si na záchod?"

Povzdychla jsem si. Už je to tu zase. Kdybych se bývala narodila v době před třiceti lety, neřešily bychom tu teď s matkou takové prkotiny, jako je to, že v osmnácti letech ještě nemám manžela. Pravděpodobně by teď mou největší starostí bylo to udělat maturitu a dostat se na vysněnou vysokou školu. Jenomže je rok 2060, což znamená, že je to už třicet let od chvíle, kdy byl roku 2030 vyhlášen tento pitomý zákon, že každá žena, která se narodí po tomto Převratném roce se musí nejpozději v osmnácti letech vdát, jinak má smůlu. Nemůže jít nadále studovat a pravděpodobně dostane práci na těch nejnižších pozicích, což znamená, že nejčastěji skončí jako prodavačka v supermarketu nebo uklízečka. A to jenom za pár pestas na hodinu a k tomu ještě musí pracovat každý den v roce, protože když přeci nejste vdaná, tak se ani nepočítá s tím, že máte vlastní rodinu a potřebovali byste být na víkendy a na svátky doma.

Toho roku 2030 se všechno změnilo. Z hodin dějepisu a vyprávění dospělých vím, že to tady tak nevypadalo vždycky. Na začátku 21. století měli všichni muži i ženy stejná práva. Dívky mohly jít na jakoukoliv vysokou školu, co si zamanuly a nikomu nevadilo, když jste celý život zůstala bez manžela nebo bezdětná. Jenomže pak se něco šíleně pokazilo. Ve vládě byli samotní muži a ženám začínalo připadat divné, že ačkoliv se do vůdčích pozic hlásily desítky žen, nikdy nebyla žádná zvolena nebo vybrána.

A tak se právě stovky žen, převážně ve věku osmnácti let, rozhodly, že přijdou na to, proč tomu tak je. V noci z 24. října na 25. října se shromáždily před Budovou parlamentu a požadovaly vstup do místnosti, kde byly uložené všechny výsledky voleb, které do té doby proběhly. To se vojákům hlídajícím tu noc samozřejmě nelíbilo, ale ženy se nehodlaly za žádnou cenu vzdát. Měly s sebou vidle, nože a pistole, které nelegálně vlastnily, a když to nešlo po dobrém, začaly tyto zbraně používat proti vojákům, kteří byli vysláni, aby povstání zarazili. Mezitím se podařilo jedné drobné dívce proklouznout dovnitř. A právě tahle dívka byla jiskra, která zažehla požár. A to doslova. Když běžela chodbou, vyhrnuli se před ní dva vojáci, kteří to do ní navzdory příkazům od prezidenta, že nemají střílet, několikrát napálili. Dívka se však nevzdávala ani v těch posledních sekundách svého života a podařilo se jí odpálit výbušninu, kterou si sama sestavila pro případ nouze přesně pro tento účel. Prý byla vždycky velký blázen do chemie. Společně s ní samotnou tak vyhodila do vzduchu celou Budovu parlamentu. Zemřelo asi 50 poslanců, 200 vojáků a dalších 100 lidí, kteří tam v tu dobu pracovali jako pomocný personál. Ženy protestující venku to nezasáhlo, ale všechny byly zatčeny a odvedeny do nejbližší věznice.

Ráno 26. října bylo 456 žen, které se tohoto povstání zúčastnilo, na náměstí veřejně popraveno jako zastrašující příklad. Dorazili sám prezident Clarkson a nejvyšší představitelé celého státu, kteří popřeli jakékoliv zfalšování voleb, prohlásili ženy za blázny a začali provolávat něco o tom, že tohle se stane, když mají ženy všechna práva a nemají vedle sebe muže, který by je usměrnil. Vydali zákon, podle kterého se musí všechny ženy narozené po roce 2030 vdát nejpozději do osmnácti let, jinak v podstatě nemají budoucnost. V té nejhorší čtvrti hlídané 24 hodin vojáky dostanou přidělený byt a další den se musí hlásit do práce na místo, které jim bylo automaticky přiděleno. Nejčastěji se jedná o nějaké podřadné práce, jako je právě prodavačka nebo uklízečka. Jako trest navíc musela každá rodina, ve které se nacházela žena ve věku osmnácti let zaplatit 1000 pestas na výstavbu nové Budovy parlamentu.