Why?!

14. we can't be together

Petr

Když vejdu do její ložnice vidím jak sedí na posteli oči má rudé a napuchlé od pláče. Vlasy má v drdolu a v dlani drží kus své mikiny. Po tvářích má steklou řasenku která je však už zaschlá. Není mi zrovna veselo když vidím v jakém je stavu. Oba mlčíme já pouze zavřel dveře a udělal pár kroků k její posteli. 

,,Proč tu jsi?"
řekne uplakaným hlasem.

,,Já-kluci ...Chci se ti omluvit.
ona ke mě zvedne pohled .

,,Ty? ty se jdeš omluvit tomu se mi nechce věřit"
rýpne si do mě. Ani mi to nevadilo bylo to právem.

,,Ano já ten sobeckej idiot kterej neumí nic jinýho než lámat holkám srdce"
použiju její slova

Denisa

,,Ano já ten sobeckej idiot kterej neumí nic jinýho než lámat holkám srdce"
použije má slova které jsem mu řekla při našem posledním setkání.  Pohled mám stále zaseklý na něm. Pak vstanu a postavím se před něj čekám co z něho vyjde .

,,Ahhh prostě chci se ti omluvit nechoval jsem se zrovna nejlíp ale prostě jsem to já takhle se chovám nejsem svatej. Ale občas jsem to přehnal. Mrzí mě hlavně ten večer na tý party.
jeho hlas je upřímný. celou dobu se na mě dívá já se však koukám do země.

,,nikdo není svatej ale máš pravdu fakt jsi to přehnal. Ale to i já... otočil jsi mi svět naruby. Jako nikdo jiný.."
přiznám mu. on si vezme můj obličej do svých dlaní  tím mě donutí abych svůj pohled přesunula na něj.

,, jo tak to ty mě taky. je u mě divný abych pro nějakou holku měl city jako u tebe. když si od Marka odešla měl jsem totální záchvat vzteku na sebe."
svůj pohled střída mezi mými očima a rtama. Mezera mezi námi se začne zmenšovat. Když od sebe nejsme skoro ani 10 centimetrů lehce mu zatlačí  do hrudi a tím ho dostanu dál od sebe.

,, Ne Petře ne. nechci .Potřebuju abych ti mohla zas věřit a mohla tě vůbec aspoň políbit. Musíš mi dát čas."
řeknu se strachem v očích. On se pouze povzbudivě usměje a obejme mě.

,,neboj chápu a nebudu na tebe tlačit"¨
po téhle větě se usměju tentokrát to je upřímný usměv

--------------------------

po našem rozhovoru Petr odejde. Ve mně byl mix emocí. Nevěděla jsem jestli to bylo správné. Jestli by nebylo lepší na něj prostě zapomenout .Po tomhle dni jsem věděla že se ho už nemůžu zbavit potřebuju ho .Zbytek dne  jsem nemyslela na nic jinýho. Pouze na jeho dnešní návštěvu .

----------------------------

Když jsem večer seděla u počítače a vybírala jsi film na který bych se mohla kouknout vyrušil mě můj telefon který zvonil. na obrazovce se objevilo jeho jméno. Lehce se pousměju a telefon zvednu.

,,ahoj co potřebuješ?"

,,Čus nechtěla by sis dneska dát druhou lekci učení na skatu?"

,, Jo klidně ale, žádný balení!"
zasměji se do telefonu i když to myslím vážně. 

,, Jo jasně neboj tak po půlnoci před tvým domem."

,, Dobře tak ahoj"

,,Ahoj"

Pak telefon položím a podívám se kolik je 22:30. po tomhle se jdu okamžitě připravovat. Dám jsi něco k jídlu a pak jsi dám uklidňující sprchu. A pak už si jen vyberu oblečení. celé toto mi trvá přesně do půlnoci. Pak už jsi beru jen klíče a telefon a jdu před dům. kde už čeká on stojí na své dřevěné desce a jezdí se strany na stranu. 

,,Ahoj Péťo"
pozdravím ho a tím upozorním na svůj příchod. on z desky sleze a na přivítaní mě obejme.

Tahle  kapitola je blbá a nudná vím a moc se omlouvám ale příští už bude stát za to slibuji!💖💖