Vánoční svetr//Tododeku

Vánoční svetr

'Tak jo. Tak jo. Tak jo. Tak jo. Tak jo. Tak jo. . .'

Rána z přízemí mě probudí z transu. Zavrtím hlavou a upřu pohled na hnědé dveře. Zhluboka se nadechnu. 'Tři měsíce se psychicky hroutíš při rozhodování mezi Urarakou a Shotem a konečně ses rozhodl. Tak se opovaž vycouvat.' S výdechem natáhnu ruku a zaklepu, než si to stačím rozmyslet. Jen co ji svěsím podél těla, zorničky se mi rozšíří. 'Co jsem to sakra udělal? Vždyť odešel v průběhu rozbalování dárků. Určitě nestojí o tyhle vánoční blbosti. Určitě nemá rád Vánoce a takovou dobu tam s námi byl jen proto, aby nás neurazil. To dává smysl. Jsem to, ale idiot. Ten kluk nemá rád Vánoce a já mu nesu vánoční dárek až ke dveřím? Jsem normální?'

Myšlenky přeruší cvaknutí zámku a otevření dveří. V nich se objeví o pár centimetrů vyšší mladík s červeno bílými vlasy a očima, ve kterých se ztrácím pokaždé, když se na něj podívám. 'Nejsem normální.' "Todoroki," vyhrknu bezmyšlenkovitě.

"Midoriyo, co potřebuješ?" zeptá se klidným hlasem. 'Neslyšel jsem zadrhnutí u mého jména? Jasně, že jo. Vždyť jsem ho v podstatě přepadl. Tohle bude katastrofa.'

"Já. . ." 'Nemůžu se soustředit, když se na mě dívá těma krásnýma očima!' S velkým sebezapřením ty své zavřu a na jeden nádech vychrlím: "Odešel jsi předtím, než jsem ti stačil dát svůj dárek, tak jsem ti ho přinesl, než to napadne i ostatní." Natáhnu ruce s balíčkem před sebe. Přemáhám se, abych se na něj nepodíval. 

Po dlouhých minutách ticha konečně promluví: "Chceš jít dál?" Překvapeně otevřu oči a podívám se na něj. Tváře má lehce červené, nervózně uhýbá pohledem a drbe se na hlavě. Vypadá stejně nervózně jako já. Tedy. . . mnohem méně nervózně než já.

"Pokud by ti to nevadilo," vyhrknu, než mě opět zhypnotizuje svým pohledem. Mírně se usměje. 'Že by byl rád, že jsem za ním přišel?'

"Tak pojď," řekne a dlouhým krokem přejde doprostřed místnosti, kde se posadí. Trochu to na mě působí, jako by si ode mně chtěl držet odstup. 'Že bych se mu hnusil? Nenaštval jsem ho něčím?' Zavrtím hlavou, a alespoň na pár minut se tak zbavím otravných myšlenek. Vpadnu do místnosti a zavřu za sebou dveře. Na rozklepaných nohách dojdu k němu a posadím se naproti.

"To je pro mě?" zeptá se po dlouhých minutách ticha a prstem ukáže na červený balící papír v mých rukách. 'Je tady teplo nebo se mi to zdá?'

"Jo," vyhrnu možná až moc rychle a balíček mi přitisknu na hruď. 'Panebože, já jsem se dotkl Shota Todorokiho! Nemá rád přehnané doteky! Určitě jsem to teď pokazil.'

"Děkuji," řekne, jako by onen dotek nezaregistroval, a prohlédne si dárek ve svých rukách. Poté roztrhne papír. Zavřu oči, abych nemusel vidět jeho zhnusenou reakci, až zjistí, že se jedná o červený svetr s vánočním stromečkem. Nic neříká. 'Určitě teď neví, jak říct, že se mu to nelíbí.' Zhluboka se nadechnu a otevřu oči. Zalapám po dechu. Shoto drží v rukou onen svetr a v očích se mu místo zlosti zračí radost a překvapení. 

"Nevěděl jsem, co ti koupit, tak jsem vybral něco, co jsem na tobě nikdy neviděl. Vzal jsem ho schválně větší, lépe se do něj zachumlá. Pochopím, pokud se ti nelíbí."

"Ne. . . teda. . .líbí se mi," vykoktá.

"Nemusíš to hrát, neurazím se," řeknu. 'Bylo by mi to líto, hodně líto, ale překonal bych to. . . po pár dnech. . . týdnech.'

"Já jen. . . nečekal jsem, že by mi někdo, zvláště ty, něco dal," řekne rychle a pokusí se na mě usmát. Nervózně se pousměju. 'Dej mu pusu, idiote. Lepší příležitost se ti nenaskytne,' ozvalo se mi v hlavě. 'Řekl jsem si to já? Nebo to byl někdo jiný?'