My Perfect? Life

Cesta Ven

~o 3 měsíce později ~

Hanův POV

S rodiči jsem seděl na pohovce, pokojně sledoval televizi. Zrovna v tu nejlepší část mi musel začít zvonit telefon. „Kdo to sakra - Chan?" vytřeštil jsem oči při podívání na obrazovku.

... Volá Chan

J: Ano?

Ch: Ahoj Jisungu, hádej co se stalo!

*Má opravdu velkou radost

J: Co se děje?

Ch: Neuvěříš! Ten muž co původně koupil náš krám přenechal vše svému synovi! Ten mi dneska volal a řekl že nám krám vrátí a dokonce ho bude sponzorovat. Hned nám dal velkou objednávku, na jeho trzích, máme je ozdobit!

*To není možné...

Ch: Jisungu jsi tam!? Chci aby jsi tu opět začal pracovat a pomohl nám! Bereš?

J:

Ch: Haló!?

J: JASNĚ ŽE CHCI! DĚKUJI ŽE SI MI DAL VĚDĚT!

Ch: Dobrý nemusíš tak křičet. Zítra ráno v 8 v krámku. Jen kvůli papírům. Pracovat se nebude.

J: Jasně!

Ch: Tak se měj a zatím čau!

J: Čauky.

Konec hovoru

Vylítl jsem ze sedačky a skákal jak nějaká fanynka na koncertu ATEEZ. „Co se děje Hane?" zeptal se otec. „Mám zpět svou práci!" pískal jsem. „Oh ne, musím rychle zabalit věci a domů!" vyběhu schody a letím do pokoje.

„Mami, tati mám vás moc rád, a děkuji že tu pro mě vždycky jste." řeknu když po půl hodině vyjdu z pokoje s kufry. Dám jim oboum pusu na tvář a sedám do auta. Ano, už jsem si stihl udělat řidičák a otec co má spoustu kamarádů mi přes ně sehnal auto. „Měj se Hannie." mávali mi.

Cesta ubíhala neuvěřitelně rychle. K večeru jsem byl už doma.
Znovu mě překvapilo otevření dveří. Všechny mé věci byli na svém místě. „Minho." nemusel to vracet, věci od rodičů by stačili..
To říkáš jen protože sis uvědomil že už tě nechce.
Zklapni druhej hlase. „Kdyby mě nechtěl proč by tu nechával dopis?"
Může tam být 'zničil si mi život'.
Drž hubu.

Ahoj Hannie, moc mě mrzí co se mezi námi stalo, nech mě ti to vynahradit. Dal jsem ti zpět tvoje věci pro případ že by jsi nesouhlasil a nechtěl mě vidět ale jestli mi dáš ještě jednu šanci, chci se sejít. Dojdi 23.12 na místo kde jsme se dali dohromady zhruba ve stejnou hodinu. Prosím.

-Minho

Fontána v parku? To je zítra. Mám tam jít, nemám? Hodím si mincí. Jako vždy když se nemohu rozhodnout.
Vyhodil jsem minci která se několikrát protočila vzduchem, chytl ji a připlácl na svou druhou ruku.

Mám tam jít.

Ale co si vezmu na sebe...
Nastala hodina přehrabování se ve skříni. Někdy si připadám že jsem horší než ženská. Tak moment, na ramínku úplně v zadu, bylo pověšeno tričko a přes něj kalhoty, dole pod tím byli boty.

Vem si to prosím na sebe, podle mě ti to bude ohromně slušet.

Zase Min? Stejně nemám nic lepšího. Zítra si to vezmu.

~o den později~

Blížila se večerní hodina, já byl už nachystaný a nervózní. Není to naše první rande tak se uklidni.

Nebyl bych to já, kdybych nepřišel všude pozdě. Už je hodina po, utíkám směrem k našemu místu.
Zpomalil jsem schoval jsem se za keř a díval se. Minho už tam stál, byl oblečený do krásného obleku. Co to má? O můj bože, on drží růže. Sklonil hlavu, i s růžemi. Myslí si že nepřijdu. Nádech, výdech.
„Minho!" křiku na něj. Celý se narovnal a otočil mým směrem. „Hannie!" obešel fontánu a vyšel zamnou. „Myslel jsem si, že už nepřijdeš. Sluší ti to." usmál se. „To víš, vždycky chodím pozdě." usměji se zpět. Vypadá to že se mu chce brečet a já nebyl na tom o nic lépe. „Je mi to tak líto Hannie, koupil to můj otec a já o tom ani nevěděl. Bylo mi to jendo, nějaký nový krám.
Ale když jsi mi později řekl co pro tebe znamená, chtěl jsem ti ho vrátit, jenže firma nebyla má. Neřekl jsem ti to protože už tak naše vztahy nebyli dobré a pro ušetření tvých slz. Jednoho dne by ti zavolal Chan a tvůj krám by byl zpět, měl bys radost a já bych se jen díval na to jak se směješ, pravda, tvůj odchod z práce by mě mrzel, nemohl bych tě vídat tak často jenže tvé štěstí je mi přednější." z jeho hlasu byla slyšet upřímnost. Chtěl jsem něco říct jenže mě předběhl. „Hannie, už jen to že mě posloucháš dokazuje, že ti na mě záleží, doufám že mi to celé promineš a budeme zas spolu." podal mi růže. Nejistě jsem je přijal. On za to vážně nemůže a já ho tak odkopl. „Hej, hej co se děje?" přistoupil blíž když viděl mé slzy. „J-já s-e o-omlouvám." vykoktám přes ně. Rychle mě objal a hladil po hlavě. „Ne ne, za to nemůžeš, kdyby se do toho má matka nepletla nic by se nastalo, celé to udělala jen proto aby nás rozdělila." vysvětlil. „Takže.. Jsme stále spolu?" dodal po chvíli ticha. „Ano, ano!" stisknu ho ještě pěvněji. „Tak pojď Hannie ať vše stihneme." chytl mě za ruku a táhl ke svému autu. „Co myslíš?" nechápal jsem. „Nechceš u mě bydlet? Je pravda že ti můžu půjčit oblečení, jenže já nevím jestli se mi bude chtít." neodpustil si poznámku. „Haha moc vtipné. Klidně jeď na před, zabalím si sám a pak přijedu." řeknu mu a jdu směr své auto. „Ty máš auto?" divil se. „Mám no." hodím na něj úšklebek, nasednu do auta a odjedu.

Authors POV

Ti dva spolu strávili celý večer. Následující den se pochlubili svým vztahem v práci, do které bohužel aspoň na 4 hodiny museli jít kvůli nedostatkům.
Jisung nikdy nezapomene na Minhův výraz když Tae řekl větu: „No konečně si dostal odvahu to přiznat." všichni si to už dávno mysleli a Minho se bál že ho nebudou respektovat.

Prošli si mnoho hádkami ale každá z nich je jen více sbližovala a společně je překonali. Minho jednoho dne vzal Hana zpět do té botanické zahrady, tentokrát mu nabídl však pravý prstýnek.

Mnoho lidí si teď řekne, tohle je už konec že? Možná tak mého psaní, ne jejich společného života plného lásky. Ten teprve začíná.

Konec.

Tímto bych vám chtěla moc poděkovat za tu hromadu komentářů, hlasů a přečtení. Zároveň se chci zeptat zdali by jste chtěli bonusový příběh Minhovi matky - vysvětlení proč se chovala tak jak se chovala.

Týden po této knize by měl vyjít (měl vyjít - uvidím zda budete chtít ten bonusový příběh sem) Changlix- One kiss. Snad čtenářům tohoto díla se zalíbí i mé další kousky.
Ještě jednou moc děkuji a přeji hezký zbytek dne a užité vánoce. ❤️❤️❤️