Idol | Larry Stylinson CZ

22

„Já jsem Sofie a tohle je Susan." řekla mi Sofi a já jsem jen přikývl

„Byl jsem v kavárně a tam byla jedna slečna, které jsem se zeptal na Louise, ale ona mě přesměrovala na vás, že ho znáte lépe, tak jsem tady" vysvětlil jsem jim a ony mě se zájmem poslouchaly

„Co bys chtěl vědět, nebo děje se s ním snad něco?" zeptala se Susan a já se na ní s mírným pokrčením ramen podíval

„Dneska jsme ho nechali doma samotného když jsme na tři hodiny jeli do studia, ale když jsme se vrátili, Louis nikde nebyl. Prohledal jsem všechno kde by mohl být, ale nikde nebyl. Nevíte náhodou o nějakým místě, kde by teď mohl být? Mám o něj strach" hrál jsem si se svými prsty v klíně a doufal že mi pomůžou

„Nevím, ale byl teď šťastný, takže si nemyslím, že by měl potřebu někam zmizet. " řekla Sofi a Susan s ní souhlasila

Všichni říkají, že je Louis teď šťastnější, za co jsem jedině rád.

Začal mi v kapse zvonit telefon. Rychle jsem ho vyndal a po přečtení jména jsem se holkám omluvil a zvednul to.

„Liame?" zeptal jsem se do telefonu

„Čau Harry, kam jsi zmizel? Víš kde je Louis?" ptal se mě a já jsem si povzdychl

„Kam asi, hledám Louise, takže ne, nevím kde je. Kdyby se objevil, tak zavolejte." řekl jsem a rozloučil se s ním

„Omlouvám se, Liam mi volal. Takže nevíte kde by mohl být?" zeptal jsem se a oni zakývali hlavou na náznak nesouhlasu

„Tak já vám moc děkuju i tak, jste moc milé a ozvu se kdybych Louise našel. Děkuju za pozvání, mějte se" řekl jsem a rozešel se směrem k naší vile

Šel jsem a po cestě jsem přemýšlel, kde by mohl být. Nevím jestli věřit tomu, že ho někdo unesl a nebo tomu, že někam utekl. Kdyby někam šel, nebo utekl, tak by si s sebou vzal snad alespoň ten kufr ne? Sakra vždyť by neměl nic. 

Ve vile jsem ani neoznamoval že jsem doma. Musím nějak usnout, ale jak, když mám hlavu plnou Louiho? Nemůžu usnout s pomyšlením na to, že je ta jedna nechutná možnost, že teď je u nějakýho úchyla, kde trpí bůh ví jak. 

Vzal jsem do ruky prášky na spaní a zkoumal, kolik si jich můžu vzít. Lidi nejspíše počítají s tím, že si každý normální člověk dá jeden, ale asi nepočítali s tím, že si je bude brát někdo komu nedovolí zavřít oči jeden kluk, do kterýho je někdo zamilovaný.

Vzal jsem si bez přemýšlení tři a jen doufal, že nebudu spát celý zítřek. 

Šel jsem si konečně lehnout do postele a čekal jsem, až prášky zaberou. Mezi tím jsem přemýšlel nad tím, kde by Loui mohl být, ale na nic jsem nepřišel. Zítra budu hledat pořádněji. Možná, že bych mohl zajít k nim do školy, jestli tam o něm něco neví, protože ho budou také nejspíše shánět. Přeci jen má kousek do maturity, i když myslím, že nám jednou říkal, že je smířený s tím, že maturitu nedá. Prý vidí svou budoucnost v kavárně.

Prášky konečně zabrali a já se vydal do říše snů.

---

Probudilo mě něco, co si sedlo ke mě na postel.

„Konečně! Harry víš kolik je hodin?!" řekl Niall celý vystresovaný v mém pokoji když jsem se jak on řekl konečně probudil

„Co je?" ptal jsem se zmateně

„Harry, právě je dvanáct hodina ty jsi poslední kdo spí. Nejsem si jistý, že jsi v pohodě, vždyť normálně jsi vzhůru jako první a už děláš snídani" řekl a podíval se na mě

„A ty chceš snídani" řekl jsem a on se nevinně zasmál

„No jo ty žroute, ale nejdříve mi řekni, jestli jste někdo nepřišel na to, kde by mohl být Louis" vydal jsem ze sebe se zoufalostí v hlase

„Není tady, ale tu stejnou otázku jsem měl na tebe, takže hádám, že jsi ho stále nenašel." vstal z postele a už chtěl odcházet

„A Nialle, neboj se, zítra už snad vstanu, jen jsem si vzal včera večer tři prášky na spa ní, jinak bych neusnul" řekl jsem mu aby si nemyslel nějaké špatné věci, protože moje minulost není nejlepší

„Jasně, musím ale uznat, že jsem si myslel něco jiného" řekl mi a hned radši vypadl z mého pokoje

Po chvilce jsem vstal i já a přešel jsem dolů do kuchyně, abych začal dělat rovnou oběd, takže se Ni snídaně nedočká. 

Hned po tom co ho budu mít hotový, tak se půjdu zeptat do jeho školy.