Chceš letět ke hvězdám? [Doctor who FF]

28: Hledání (nejen) marmelády

*Ahojte. Další kapitola je na světě. Já vím, že včera nebyla. Omlouvám se, ale mám toho moc do školy (no jo, klasická výmluva, ale teď bohužel pravdivá). Z tohoto důvodu se může stát, že kapitolky nebudou vycházet tak často, ale i tak se budu moc snažit vydávat každý den.*

Začínalo se mi tu líbit, asi to tu prohlásím za moje území. Kdo by čekal, že v časoprostorem cestující nekonečně veklé lodi s antigravitačním polem bude něco tak obyčejného, jako je kuchyň? Zasmála jsem se pro sebe.

V jednom ze šplíků jsem našla nůž a zbytek tmavého toustového chleba. Namazala jsem ho máslem, kterého byl v ledničce poslední kousek. Chlapi... To byla moje automatická myšlenka, u které mi zacukaly koutky. Mám dneska nějak dobrou náladu. Ale kde hledat marmeládu?

Přišla jsem ke skříňce. A zírala jsem, kolik sklenic tu je. Začala jsem počítat. Přes sklo se mi to špatně rozeznávalo od ostatních zavařenin a bůhvíčeho.

,,Jedna, dvě, tři..." prejížděla jsem prstem po sklenicích. Na konci jsem přehmátla do nižší. ,,Osm, devět, deset... Ne, to není hrušková marmeláda." Nechci vědět, co to je.

,,Sedmnáct. A to není hruškova marmeláda, ale typické jídlo pro planetu, na které se nejí nic zeleného." Ve dveřích stál Doktor a opíral se o futra. Hm... bosý Pán času u košili a kalhotách. Ten motýlek mu sluší. Vytáhla jsem ze spíže jednu ze sklenic marmelády, které byli asi skoro ve všech poličkách. Tahle konkrétní sklenice se ale rozhodla, že se nedá lacino. Víko na ní drželo jako přilepené.

,,Tys spal s motýlkem?" No, můžou být i divnější věci.

Začal se smát. ,,Ne. S tebou. A na noc ho odkládám. Nebylo by to thochu nepohodlné?" Přešel ke mě a pomohl mi otevřít sklenici s marmeládou.

,,No, bylo, ale ty jsi schopný všeho." Teď už ksem se smála i já. Namazala jsem toasty a spolu jsme se odebrali do řídící místnisti. Doktor udělal mezizastávku v mém pokoji, kde si vzal boty a sako.

U řídícího panelu jsme se pustili do snídaně. ,,Co máš v plánu?" byla jsem nějaká plná energie.

,,No, asi by nabylo od věci začít hledat Časopány a Časopaní." Najednou jsem ztuhla. Čeho se bojím? Vždyť je jen najdeme a... co pak?

,,Co uděláme, až najdeme prvního nebo první?"

,,Bylo by dobré jim ukázat, co dokáží a hlavně jim říct, jak a k čemu své schopnosti využívat."

To znělo logicky. ,,Fajn. Kde začneme?" Najednou jsem se přes všechy obavy chtěla dozvědět, jací jsou další potomci Pánů času.

,,Nejstarší Ood nám dal instrukce, nevzpomínáš si?"

Zamyslela jsem se. Hledejte tam, kde je láska zakázána a city zavrženy. Jasně. ,,Ty víš, kde to je?"

Přiskočil k panelu a v očích měl tisíce jiskřiček. ,,To si piš. Rok 4620, kdy v kolonii lidí na planetě Ludent zakázal Nejvyšší vyjadřovat city a emoce. Za rok se lidé vzbouřili a Sněm padl. Pak si nastolili nového Nejvyššího a žili normálně jako na Zemi. Kdo by se jim divil, žít bez obav, překvapení, přátelství..." Zatáhl za páčku na ovládacím panelu.

,,A lásky." dodala jsem bezmyšlenkovitě. ,,Letíme?"

Zmáckl tlačitko a celá TARDIS se otřásla. ,,Jistě. Chceš mi pomoct?" Motory zarachotily a začal se ozývat ten známý zvuk táhlého kvílení.

Jen jsem zírala. Já a kontrolovat chod TARDIS? To bude něco. ,,Ale musíš mi pomoct." Přešla jsem k panelu vedle Doktora.

,,Jistě." Chytil mé ruce do svých, přičemž mi udělal žaludek kotrmelec, a vedl mi je rychlým tempem po panelu. ,,Nesmíš se vychýlit z kurzu."

Byl to super pocit. Bohužel jsme přistáli moc brzy na to, abych získala alespoň počáteční grif. Odtoupila jsem od panelu a vyšla z TARDIS ven. Byla mi v mém krémovém triku, džínách a tardisově modrých konverskách poněkud zima. Odběhla jsem si do pokoje pro džínovou bundu a hned mi bylo lépe.

,,Jsme uprostřed roku 4620 ve středu všeho dění."

,,Nenapadá mě lepší místo, kde začít hledat." Vyšli jsme na plochu tvořenou jakýmsi náměstím ohraničeným vysokými plechovými mrakodrapy. Doktorova modrá budka se skrývala ve stínu jednoho z nich. Přejela jsem rukou po povrchu. Hladký a zrcadlově lesklý.

,,Ocel." Nevím, jak jsem na to přišla, ale instinkty mi to řikaly.

Za mě se postavil Doktor a udělal to samé. ,,Ještě hádej."

Měl pravdu. Na ocel to bylo moc... jiné. ,,S příměsí... stroncia." Proč by dávali do oceli stroncium?

,,Ja to víš?" Slyšela jsem změnu jeho výrazu.

Pokrcila jsem rameny. ,,Instinkt. Asi."

,,Tak jdeme hledat, ne?" navrhl Doktor.

,,No, to bychom mohli." A vykročili jsme na plochu, kde se pohybovalli lidé. Všichni měli šedé volné oblečení a chodili jako nemrtví. Jasně, zákaz emocí a citů.

,,Naše oblečení sem jaksi nezapadá." Poznamenala jsem jen pro případ, že si nevšiml.

,,To je účel. Snadno upoutáme pozornost toho dotyčného." Pak se ozvala rána. Strašlivá.

,,Rheo, pozor!" Zakryla jsem si obličej dlaněmi. Pak jsem pochopila, co to bylo. Bomba. No jasně. Jsme uprostřed roku 4620 ve středu všeho dění.

Kouř odvál vánek a my měli možnost vidět a slyšet scénu, která se nám otevřela. Stála tam tak dívka v mém věku a její dlouhý cop jí visel přes jedno rameno. Okolní kouř a špína zašpinily její blond vlasy a i černé uplé oblečení, stejně jako několika jejím lidem. Šedými postavami zašumělo jedno slovo, které se neslo jako vlna davem. ,,Karen."

Zmíněná dívka si přiložila megafon k ústům a zakřičela do něj. ,,Nejvyšší si myslí, ze city jsou nebezpečné, že nás zahubí. Ale podívejte se na sebe teď. Vždyť jste mrtví."

Několik přívrźenců prošlo přes náměstí. V netečných obličejích ostatních se zračil strach a někdo dokonce tiše vykřikl. ,,Vidíte to?! Nedokážete své emoce zamknout uvnitř sebe. Ne na dlouho. Těch pár měsíců už bylo víc než dost! Nenechte se ovládnout prázdnotou!" Ta dívka byla očvidně legenda, která to tu celé započala. Má odvahu, charisma a hlavně má pravdu. Ona je vůdce celé vzpoury a ona je budoucí Nejvyšší. To ona založí nový Sněm. Je na to dost silná, odhodlaná a přirozený vůdce. Teď je otázka, jestli bude spravedlivá. Pak mi to došlo. ,,Ona je Časopaní, že?"

,,To zjistíme jen jedním způsobem." Doktor si upravil motýlka a vykročil měrem k ní.

*Ahojte. Teď se započíná další malé dobrodružství. Bude se zaučovat Časopaní. Jak jinak, než praxí?*

GERONIMO!!!