Osud Smrti.

Ministerstvo Čar a Kouzel

"Mohla bych si odskočit pane ?" požádala jsem slušně Skrka, který mi s úsměvem popsal cestu. Procházela jsem chodbami a hledala onu místnost,  která ukrývala moje vzpomínky.

Zastavila jsem se u dveří s číslem. Mráz mi proběhl po celém těle, ruka kterou jsem se natahovala po klice dveří se třásla.  Byla jsem opravdu připravena na cokoliv z toho co uvnitř najdu ?
Otevřela jsem dveře a na první pohled jsem měla pocit že jsem v obyčejném archivu. Šla jsem uličkou až dozadu kde se vznášela myslanka.  Vzpomínky v ampulkách byly označeny jménem a datumem. Na konci poličky byla malá černa krabička přísně tajné  byl na ni malý magický zámek, bylo mi jasné že obyčejné zaklínadlo skrz hůlku na něj nestačí. Alahomora zašeptala jsem a soustředila svoji magii na malou krabičku,  zámek se změnil v poupátko a postupně rozkvetl a spadnul na zem. Krabička se otevřela, byla tam malá ampulka, bez popisku. Vzala jsem ji a pustila vzpomínky do myslanky a ponořila do ní hlavu.

"Máte k tomu povolení?" Zazněl mužský hlas. "To vás nemusí zajímat doktore."
Byla jsem uprostřed místností jen s třemi muži,  kteří měli zákrok na svědomí. Tmavovlasý, vysoký muž v lékařském plášti. Druhý měl světlé vlasy a byl zavalitější postavy a ten poslední byl vysoký černovlasý muž s kápi a maskou v černém dlouhém kabátu. Ten malý se světlými vlasy odhrnul záclonu, byli tam dvě lehátka na které jsme byli připoutána já a má sestra. Byli jsme identické až na barvu vlasů, já jsem černovláska a ona měla čistě bílé vlasy. Obě jsme byli při vědomí, plakaly jsme a snažily se vymanit z pout. "Která z nich je ten méněcenný kus?" Zeptal se povýšeně ten světlovlasý. Doktor neochotně zvedl ruku, celá se mu třásla a  ukázal na mě.
Já? Ale jsem naživu. Zavalitější  muž pokynul hlavou na muže v kápi a ten začal odříkávat. Naše duše se vznesli nad naše těla, natáhli jsme k sobě ruce ale duše moji sestry se rozplynula. Když se moje část vrátila zpátky do mého těla, muži mě pustili z pout. Přiběhla jsem k sestře "Luno!Luno!" Křičela jsem a snažila se svoje dvojče vzbudit. Ale byla studená a pryč.  "Pitomče, zbyl nám tu jen ten odpad! Co jsi sakra dělal." Začal se rozčilovat zavalitější muž směrem k muži v kápi. Otočila jsem se na ně a změnila jsem se v černý přízrak, muži utekli z místnosti. A já začala běsnit rozbila jsem celou místnost a prorazila jsem zdi a zmizela.

Vynořila jsem hlavu z myslánky a začali se mi vracet vzpomínky na moje dětství s Lunou.  Zřejmě jsem se vrátila po incidentu k rodičům a aby mě ochránili vymazali mi vzpomínky na Lunu a na celé tohle. Sesunula jsem se k zemi a klepala jsem se. "Neplač sestro, část mě uvnitř tebe stále je. Teď když si na mě vzpomínáš můžeme spolu komunikovat a já tě povedu." Byla v mém věku, až na vlasy jsme byli opravdu identické. "Mrzí mě že jsem zapomněla " popotahovala jsem. Luna jen zakroutila hlavou "Nevadí, teď musíš pryč než tě tu někdo najde." Přikývla jsem a vrátila jsem se do výslechové místnosti.

Vzhledem k tomu že ani jeden z vyslýchající ze mě nedostal žádnou užitečnou informaci, propustili mě a já se mohla konečně vrátit do Bradavic.

"Liliana! Moje tajemná mizející kráska. " Draco s úsměvem na rtech mě obejmul, jemně mi odhrnul vlasy a políbil mě na krk. Chytla jsem ho za ruku a spolu s ním jsem šla do hlavního sálu na ředitelův projev. "Jsem rád že jsi v pořádku." Špitl Harry když kolem mě prošel. Draco se na mě a Harryho podíval podezíravým pohledem, jemně jsem zakroutila hlavou abych ho ujistila že k tomu nemá důvod.
Profesor Brumbál, přivítal nové studenty a upozornil nás abychom se měli na pozoru ale k našemu údivu to tenhle rok nebylo všechno. "Tenhle rok nás čeká ještě jedna věc, turnaj tří kouzelnických škol, proto mi dovolte přivítat slečny z Krásnohůlek a syny Kruvalu." Dveře se otevřeli a s ladností a něhou vyběhli čarodějky z Krásnohůlek. Většina bradavických kluků z nich nemohli spustit oči ale Draco jen protočil oči a usmál se na mě. Poté zazněl dutý zvuk nárazu a vyšli kouzelníci z Kruvalu. Bouchali tyčema o zem a předváděli ohnivá kouzla, mezi nimi byl i Viktor Krum. "Teď když už jsou tu všichni můžeme odhalit pohár, do turnaje se smí přihlásit jen žáci starší 17let." v sále nastal hluk, žákům tohle omezení nepřišlo fér. Profesor Brumbál je utišil, vysvětlil jim že jde o jejich dobro protože tento turnaj je opravdu nebezpečný a mladší žáci to nemusí zvládnout. 

"Tenhle rok bude zajímavý, nový profesoři, nový žáci." mumlala jsem si když jsme spolu šli na kolej. Draco souhlasně přikyvoval, potom mě chytl za rukáv a zatáhl mě do úklidové místnosti. "Slyšel jsem že jsi byla na ministerstvu. Otec z toho nadšený nebyl. Neřekla jsi jim něco že ne ?" Draco mě držel pevně za ruku a vypadal opravdu vyděšeně. Zakroutila jsem hlavou. "Vůbec nic. Ale-" Draco mě zastavil polibkem, zavřela jsem oči a užívala si ten moment. Byla jsem ráda že můžu být zase s ním. "Jsem rád že jsi v pořádku, když ses nepřemístila se mnou měl jsem starost. A když jsem slyšel že tě chytli s Potterem a odvedli tě na ministerstvo, můj otec šílel." znovu mě pěvně obejmul, rukou jsem ho pohladila po vlasech. "Nic ohledně toho útoku nebo o vaší rodině jsem neřekla. Ale našla jsem vzpomínky na experiment, o kterém jsem četla v té knížce od tvého otce a-" Draco mě s naprosto vážným výrazem zarazil "Ani nemysli na to že si tu knihu vezmeš a budeš něco co je v ní praktikovat."  Smutně jsem sklopila hlavu, chápala jsem jeho rozhodnutí.
Seděla jsem ve zmijozelské společenské místnosti a sledovala jsem zapálený krb, plamínky se  předháněli a dřevo příjemné praskalo. "Jsi na mě naštvaná?" Sedl si ke mně Draco a položil mi hlavu na rameno, vůbec jsem si nevšimla že přišel. Zakroutila jsem hlavou, nebyla jsem naštvaná. Tohle celé muže být zkouška, dokud nenajdu jinou možnost a víc informací o tom co se stalo neměla bych sahat po černé magii, v tom měl Draco pravdu. Sám moc dobře ví, jak moc je černá magie nebezpečná.

Všude v Bradavicích bylo opravdu rušno, studenti a studentky z Kruvalu a Krasnohulek.  Wealeyovic dvojčata se snažili obyčejným postarasovacim lektvarem překročit věkovou magickou hranici, kterou vytvořil sám Brumbal. Hermiona se je snažila varovat ale neposlouchali a tuhle podívanou bych vám ptala vidět. Zprvu to vypadalo že bude vše v pořádku. Ovšem bariéra zčervenala a vyhodila je z kruhu a oba vypadali tak na 70. Pošetilost že si mysleli že něco takhle obyčejného přelstí našeho ředitele.
Seděla jsem v pokoji na posteli a psala dopis rodičům, chtěla jsem znát pravdu. Celou dobu se neozvali a vyptávání ministerstva mě nijak neuklidnilo. "Chtěla bych se omluvit." Otočila jsem se zmateně na Pansy, která stála za mnou a v obličeji měla lítost. Zvedla jsem se z postele a objala ji. Zaskočená Pansy mi objetí vrátila. "Ale už se mě nepokoušej zabít." S Pansy jsme se obě začaly smát. Rozepsaný dopis jsem schovala do zásuvky nočního stolku a šla spolu S Pansy do společenské místnosti. Draco s klukama na nás nechápavě koukali, když jsme s Pansy přišly ruku v ruce jako kdyby se nic nestalo. "Takže vy dvě už jste zase kamarádky?"zabručel nevrle Draco směrem k Pansy. Obě jsme kývly hlavou. Přišla jsem k Dracovi který mi dal ruku kolem pasu. "Jedině pokud se mě nebude kvůli tobě snažit zabít" zasmála jsem se. Draco se nechápavě podíval na mě a pak na Pansy a pokrčil rameny.

Čekala nás hodina lektvaru, seděla jsem spolu s Pansy a Draco seděl s Goylem. Lektvary mě fascinovali už od dětství, profesor Snape byl úžasný učitel. Byl možná přísnější než jiní, ale opravdu něco naučil a nebyl problém kdykoliv jsem za ním přišla pro radu do vlastních lektvaru nebo se zeptat na jakoukoliv přísadu. Seděla jsem a hltala každé slovo které říkal. "Lili, Potter." Šťouchla do mě Pansy a nenápadně poukazovala na Harryho sedícího za námi ve vedlejší radě. Nenápadně jsem se otočila přes rameno Pansy. Harry na se mě celou dobu díval. "Pan Potter si opět myslí že je tak výjimečný že nemusí dávat pozor v mých hodinách?" Řekl výrazným hlasem profesor Snape.  V ten moment se otočil i Draco aby zjistil kvůli čemu Harry nedával pozor, zjištění že šlo opět o mě ho trochu nakrklo. "Ne pane. Jen jsem se trochu zamýšlel. Promiňte. " Harrymu nedělalo problém se profesorovi podívat do očí, profesor Snape ho měl v oblibě ještě míň než Draco a to už je co říct. "Pokud nevíte jak slečnu Noxovou zaujmout, zeptejte se po hodině slečny Grangerove a vnímejte moji hodinu. Takže kdo ví-?" Zmijozelští včetně mě se po odpovědi profesora zasmáli.
"Slečno Noxova ? Můžete na slovíčko?" Zavolal si mě profesor Snape po hodině a já souhlasně přikývla. "Jste jedna z mých nejlepších žaček, ale nerad bych aby jste se dostala letos opět do nějakých potíží. Neplánujete něco tak pošetilého jako porušení věkové hranice nějakým lektvarem, že ne?" Pobaveně jsem se zasmála A zakroutila hlavou. "Rozhodně ne, pane profesore. Turnaj tří kouzelníků mě zajímá pouze jako diváka nikoli jako soutěžící. "