Dvě přešpatná znamení,
dva blázni smyslů zbavení.
Dva blázni do zelena zbarvení,
dva blázni, co podlehli mámení.
Zelení jako závist,
nad jednoduchostí ostatních.
Závidí schopnost nic nevidět,
závidí schopnost nic necítit.
Závidí ostatním snění a smích.
Mění svou polohu, mění svůj směr,
snaží se nezajímat se o další z děr.
O další z děr na jejich cestě,
kterou si museli vymodlit.
Ihned jsem je spatřil,
a poznal.
Jako by byli už dávno ztracení bratři,
těch mých.
Nechtěli se zprvu nechat,
uhýbali přede mnou.
Na nic bych už neměl spěchat,
ani na tuhle noc nadanou.
