Skončila škola a já musela jít k Paytnovi. Prý mi to všechno vysvětlí, stejně mám pocit jako by se se mnou chtěl jen vyspat.
Před školou mě Pay chytil za ruku. „Tohle snad není třeba ne?!” Řekla jsem a snažila se vyvléct svojí ruku z jeho sevření. „Kate, jestli chceš tak si pak urči pravidla, ale teď mě nech dělat svou práci.” Řekl a mírně se usmál... Svoje pravidla... To se mi líbí...
Došli jsme k Paytnovi domů a já se ho konečně mohla pustit. Šly jsme k němu do pokoje. Sedla jsem si na postel, a on hned vedle mě. A já se začala konečně ptát. „Takže, proč musím hrát tvou holku? Kde je Mad? Proč musí být všechno nenápadné? Proč já?!” Vychrlila jsem na něj několik otázek. Jen se pousmál, a trochu se ke mě přiblížil. Zašeptal mi do ucha... „Katie...Jednou ti to vysvětlím, ale teď, máš dvě možnosti...” Odtáhl se. „Buď budeš svoje city ke mě jen hrát... A nebo budou skutečný...” Šept směrem ke mě. Jen jsem se uchechtla. „Takže, za prvé. Ty mi vyhrožovat nebudeš. A za druhé, kde je Mad?!” Pousmála jsem se na něj. „Ale ale, kočička má drápky. Něco bych ti ale přece jenom řekl. Tvoji rodiče... Totiž... Oni...” „Hej nemám na tebe celej den, tak to už kurva řekni!” Zakřičela jsem ani něj. „Tvoji rodiče vedou Ruskou mafii, stačí?! To jsi chtěla slyšet?!” V tu chvíli se mi zastavilo srdce. „Ruská mafie? To je ale blbost... Nebo... Ale však nejsme z Ruska. Teda myslím. Ale aspoň už vím proč nejsou doma. I když už měli přijet.” Řekla jsem si sama pro sebe.
Koukala jsem někam do blba. Když jsem si najednou všimla, že mi Pay rukou mává, celou dobu před obličejem. „Kate? Jsi v pohodě?” Zeptal se, a já jen mírně kývla. „Ja to nechápu...” Začala jsem brečet. „Nechápala jsem že tohle může být pravda. Myslím si že lže. Nevím proč to dělá, ale ví že mi to ublíží...”
Kámo má cenu tohle vůbec ještě psát?
