Za zrcadlem časoprostoru

Kapitola 14.

   Kapitán čapne Moa za předloktí a táhne ho za sebou jako hadrovou panenku. Za nimi si to štráduje Michael, tvářící se, jako kdyby právě pozřel celičký citron.

„Pokoj B-777" Pronese kapitán a zakření se. „Tady jsem ho umístil." Ukáže hrdě na ceduli nad zavřenými kovovými dveřmi.

„Je ta místnost aspoň vypolstrovaná od podlahy až ke stropu?" Zeptá se Michael.

„Ne, proč? Je s tím klukem snad něco v nepořádku?" chystá se kapitán přiložit dlaň ke snímači, aby se dveře mohly odemknout a následně otevřít.

„Asi už nebude, pokud bude mrtvej," párkrát pokrčí rameny. „Jestli chceš, tak tam půjdu jako první. Koneckonců, známe se trochu déle," řekne s lhostejností v hlase.

Kapitán kývne, odemkne dveře a nechá dobrovolníka vkročit.

Michael zaregistruje pohyb za stolem. Když se přiblíží, sedící Leo, který je zády opřený o zeď, k němu znaveně vzhlédne.

„Um- ahoj," pozdraví Michael a přisedne si. „Vím, že to pro tebe je zřejmě docela traumatická zkušenost, ale brzy všechno pochopíš,"

„Zažil jsem horší věci," zašeptá. „Mám halucinace, že jo?"

„Bohužel, ne,"

„To nechápu,"

„Dovedeme tě na místo, kde ti tohle všechno bude dávat smysl," Postaví se a vytáhne vyčerpaného Lea na nohy. „Slibuji, že se ti nic nestane,"

Sotva Leo za doprovodu Michaela vystrčí paty z pokoje, zděsí se tak, že se přitiskne k futrům. „Pane bože," vydechne nahlas zděšením, zatímco zírá na Moa.

„Koukám, že s Leylou budete docela protiklady," zachichotá se Mo. „Ještě jsem si ani nezvyk na satana,"

„Neboj, tenhle ti nezkřiví ani vlásek," ujišťuje a zároveň jej uklidňuje Michael. „Ale pokud ti mohu poradit, tomuhle se radši vyhni," namíří ukazovákem na Tasuma.

„Co tak špatnýho jsem zas proved?" ohradí se Tasum.

„To nevíme, třeba ještě provedeš," medově se usměje, což kapitána o to víc vytočí.

„Na co čekáme, jdeme. Směr Eden," Zavrčí pohotově Tasum.

.

Projdou několik pater směrem dolů, k samotnému srdci lodi. Scházejí strmé točité schodiště. Když sejdou poslední schod, pokračují svou cestu po dlouhém mostě. Všude okolo je černočerná tma, avšak most je potřen jakousi fosforeskující látkou.

„Kamže to vlastně jdeme? Do Edenu? Není to náhodou něco z nějakýho náboženství?" Otáže se Leo, který je i nadále plný skepse.

„Tohle je tomu dost podobný," ohlédne se přes Ramenu Mo, snažíc se zlepšit si s nováčkem vztah.

„Jak to ty můžeš vědět?" Rozčíleně máchne rukama ve vzduchu Tasum.

„No, řekněme, žes mě donutil prožít celej tvůj život... Všechno, cos prožil ty, prožil jsem i já. Pamatuji si to místo úplně stejně,"

Tasum si promne spánky. „Jak ti vůbec je?"

„Myslím, že všichni čtyři se shodneme na stejný odpovědi," zahvízdá Michael. „Já se na rozdíl od vás i docela bojím."

„Ty a bát se?" Dloubne si Tasum. „Čeho, prosimtě?"

„Pokud to vyzradím, poruším tak naše další pravidlo." Ohradí se Michael.

„Takže," začne Mo opatrně. Zájmeno "naše" upoutá jeho pozornost. „Ty jsi anděl?" snaží se neznít tak primitivně a dětinsky, jako ve své hlavě.

Michael se přiškrceně zasměje. „Bejvávalo tomu tak,"

„Já vám nerozumím," zastaví se Leo. Sotva tak udělá, zmocní se ho směsice neidentifikovatelných pocitů. Konečky jeho prstů začnou brnět a kolena se podlamovat. Michael ho stačí chytit. „Co se to děje?" chystá se Leo zpanikařit. 

„Jsme na místě," pronese Tasum a zdvihne paži. V éteru se čehosi zachytí. Jeho dlaň se zaboří do něčeho, co připomíná barevnou mlhu, a následovně se v ní až po předloktí ztratí. Kapitán se poškrábe na pravé hýždi a do oné mlhy pomalu a znuděně vstoupí.

„Nádhera," Řekne Michael a protáhne se skrz prapodivnou hmotu i s Leem. Mo není pozadu. Chvíli společně kráčí v naprosté tmě a během několika dalších kroků je oslepí jasné světlo.

„Jsme na místě," Zvolá Tasum, předstírající nadšení.

„Páni," vydechne Leo, který je zcela očarován. Pocity, které nedokázal rozlišit, rázem byly něčím povědomé a přinejmenším příjemné. Kolem nich se rozkládá zahrada. Ovoce, rostliny a drobní živočichové na každém rohu, kam až oko dohlédne. Leo se sesune k zemi a nasaje libou vůni trávy. Cítí se jako, že je doma. Tenhle pocit se k němu dostaví poprvé v životě a on se ho nehodlá jen tak vzdát. „Tohle je reálný," rozesměje se samým štěstím.

„Nejspíš jo," neubrání se Michael úsměvu, při pohledu na nováčka, válejícího se v trávě, povídajícího si s rostlinami a smějícího se na celé kolo.

„Co s ním je?" otáže se Mo, kterého Leovo chování mírně znepokojuje.

„Ty už jsi tady víceméně byl, skrz mé vědomí," ušklíbne se Tasum. „Ale on si prochází první zkušeností, ta je nejhorší,"

„Nejhorší?"

„To, co nejvíc potřebuješ, se zde zhmotní ve tvém nitru a následně tě obklopí," semkne Tasum rty. „Štěstí, že je jen první vlna takto silná,"

„To jo," hlesne Mo, který si vybaví všechny kapitánovy pocity, které tehdy poprvé prožíval. V tu chvíli ho to trkne. „Chceš říct, že jedna z těch zrůd, z tvý minulosti, je právě tady?"

„Těžko se to vysvětluje. Je a zároveň není. Ani já nejsem to, co jsem býval. Ale pokud ti mohu poradit, radši si na něj dávej majzla. Slyší úplně všechno."

„Krásně řečeno," ozve se ze všech možných stran nelidský hlas. „Koukám, že jste připraveni... Teda až na tebe, Michaeli," Onen hlas se vstřebává do všeho živého. Kdokoli ho jednou zaslechne, ten se ho jen tak lehko nezbaví.

„Není mi zrovna nejlíp," odfrkne si Michael.  

„Vím, jaké to je být v cizí kůži," konečně se vynoří ten, kterého kapitán hledal. Uprostřed zahrady, v koruně stromu, se mihne mohutný stín. „Stručněji řečeno, víš, že to vím,"