Za zrcadlem časoprostoru

Kapitola 6.

Yuovo tělo sebou nekontrolovatelně škube. Vzpomínka stará několik let je živější, než kdy jindy, a vrací se k němu v podobě noční můry. 

Nachází se na planetě Odpadlíků. On a další dva vojáci. Neví, po kom jdou. Mají rozkaz a ten musí dodržet. Kličkují chodbami opuštěné budovy a jako zvířata následují svou kořist. Nepřítel je značně zpomalený, protože na zádech táhne raněného. Není to však jediný faktor, který ho zpomaluje. Je noc a on nejspíš neví, kam šlape, tudíž jim dává slušnou šanci jej polapit a zneškodnit.

Konečně jej nahnali do slepé uličky. Yu mu sice přes plášti s kapucí nevidí do obličeje, ale vzhledem k jeho postoji, je jasné, že je k smrti vyděšený. Tak, jako hodně osob před tím, než osobně ukončil jejich život. Yu se za to, co dělal, ze srdce nenáviděl. Měl sice v popisu práce věci napravovat, i když si to žádalo oběti, ale sám sebe vnímal jako obyčejného vraha. Nebavilo ho poslouchat rozkaz za rozkazem. Mít na svědomí jeden život za druhým.

„Na kolena!" Zakřičí na údajného zločince jeden z nich. Ten neposlechne a rozeběhne se rovnou na jednoho z ozbrojenců. Yu si všímá, že k podrážkám u bot má upevněné břitvy. Neváhá a běží stejným směrem. Z kapsy u kalhot vytahuje zbraň. Zatímco útočník vyskakuje a chystá se zabodnout břitvu do vojákovy hlavy, Yu střílí. Ozve se pronikavý, ba dokonce ohlušující křik. Zločinec se válí na zemi v kaluži krve a jeho skoro celá noha o několik metrů dál.

Yuův svět se opět zhroutí, když vystřelí podruhé. Tentokrát se však neproklíná. Nemá výčitky svědomí. S klidem pozoruje, jak se tělo jeho parťáka bez hlavy pomalu sesouvá k zemi. Když zjistí, že mu v nesprávnou chvíli ve zbrani selhala baterie, na nic nečeká. Jeho spolubojovník stojí jako opařený a ani se nebrání, když jeho hrudní koš skrznaskrz propíchnou mohutné rohy. Yu se snaží tělo setřást tak, že škube hlavou do stran. Když škubne naposledy, utrhne se i s ostrými rohy. Bolí ho to, ale o poznání méně, než by ho bolelo další zabití.

Celé tělo má potřísněno modrou krví svého spolupracovníka. Užuž se chystá odejít, ale při pohledu na polomrtvého protivníka se rozmyslí. Udělá k němu pár kroků blíž a chystá se toho mrzáka zabít holýma rukama. Pohled, který se mu naskytne, kompletně překope jeho plán. I přes masivní krvácení se marně snaží postavit se na zbývající nohu, zatímco přes ramena má opět přehozeného raněného.

Yu zašmátrá v druhé kapse a vyloví ampuli s fosforeskující tekutinou. Opatrně se k muži přiblíží a otevře ji nad krvácející ránou, která se při kontaktu s tekutinou začne bleskurychle zatahovat. Nepřítel zakvílí v záplavu bolesti a upadá do bezvědomí.

Když se Yu vrátí na základnu, všem sdělí, že nepřítele zabil, po tom, co byl svědkem zabití dvou jeho kolegů. Předstíral, že je v šoku a že krev, kterou má na sobě, je jeho vlastní. Po tom, co ztratil dva členy „rodiny", měl nárok na vykonávání jiného druhu práce, čehož hned využil.

Když k němu do pokoje neohlášeně vstoupil jeho přítel, okamžitě věděl, které bije.

„Jdu do sprchy, potřebuju ze sebe umejt tu krev," řekne Yu prostě zatímco stojí u psacího stolu zády k Moovi.

„Ta krev nepatří tobě, že ne?" Zeptá se. Ne nahněvaně, ani podezíravě, spíš z obavy, kdyby se to dozvěděli jiní.

Od stolu se ozve tupá rána. Yu ke svému příteli otočí hlavu. Zdvihne pravou spodní paži bez dlaně. Zbytek leží zakrvácený spolu s kuchyňským nožem na desce stolu. „Tahle už jo," usměje se.

.

Probudí jej až pád z houpací sítě. Chvilku leží rozpláclý na podlaze a nechává bolest plynout. Jako by to bylo před pár sekundy, co se dlaně dobrovolně zbavil. Pořád má pocit, že je stále součástí jeho těla. Nechce rušit nové spolubydlící, proto se přesune na chodbu. Všudypřítomné ticho ho zneklidňuje i přes fakt, že většina posádky v těchto hodinách spí.