Za zrcadlem časoprostoru

Kapitola 10.

Když je naloupeno, vrací se hrstka posádky spolu s kapitánem modulem zpět na loď, zakotvenou vysoko nad atmosférou přístavu.

Sotva vstoupí do hlavní haly, kapitán je zadrží. Naproti nim se krčí cizí osoba. Musí být neuvěřitelně silná, jelikož dokáže u země udržet samotného Absolena. Máchá kolem sebe končetinami, ale jeho snaha je marná. Není možné, aby se zvedl. Oproti soupeři je slabý. „Nepřibližujte se," Zasípe přišpendlený obličejem k podlaze.

„Voddělám ho," Zašklebí se Tasum a vztyčí proti nepříteli nabitou zbraň.

„Má na sobě bombu!" Vykřikne Absolen a jeho hlava se pod tlakem cizí paže zaboří ještě víc do studené podlahy.

Kapitán pochopí a vloží ji zpět do brašny. Prohlíží si robustního tvora. I pod silnější vrstvou rezavých chlupů je patrné mohutné svalstvo. Hlava je taktéž ochlupená. Podlouhlé špičaté uši jsou stažené až k zátylku. Šklebem a vyceněnými ostrými zuby se snaží okolí před sebou samotným varovat. Jeho oči mají neurčitou barvu a spolu se svislými zorničkami prohlubují divoké vzezření osoby.

„Můžem se dohodnout," zvážní Tasum. Pokud bude vyslyšena prosba nezvaného hosta, nemusel by sebe, ani zbytek návesmírníků vyhodit do povětří. „Jsem kapitán týhle lodi. Pokud chceš nějaký šperky, zlato, součástky, elektronický zpívající ryby, máš to mít. Jen žádný problémy." Zadívá se Absolenovi do vyděšených očí. „Mohl bys nám prosím přestat rdousit doktora?"

„Deaktivovat," Řekne osoba konečně a svítící částice ručně vyrobené bomby, přidělané lepící páskou kolem pasu, pohasnou. „Chci mnohem víc. Potřebuju tebe,"

„Tohle znám, tohle je oxymóron." Rozchechtá se. „Mnohem víc? Já nemám žádnou cenu. Nebo možná jo. Něco pod úrovní použitý žvejky by se našlo."

„Keevel má problém. Stejně tak jako její rasa. Jako moje rasa." Narovná se a čeká na odpověď.

Kapitán svraští obočí a semkne rty. „JEJÍ rasa má problém?" Ano, dříve se s touhle osobou stýkal. Kdo je v tom případě posel zprávy? Co když se je snaží vlákat do pasti? „Odkud znáš to jméno?"

„Je to moje matka. Potřebujeme pomoc. Řekla mi, že ty si budeš vědět rady, když budeme v nouzi,"

„Hovnooo. Znal jsem někoho jménem Keevel, ale aby byl tvojí matkou je fakt ptákovina. Hezky mi vyklop, o co ti jde a jaks mě vůbec našel? Jak se vůbec jmenuješ? Co ode mě přesně potřebuješ?"

Osoba přistoupí blíž. Zkoumavě si prohlíží rozličné tváře kapitánových pomocníků a nakonec i kapitána. Obkrouží ho jako sup mršinu a mohutnými dlaněmi ochmatává jeho hladký obličej s ostrými rysy. Když kapitán Podrážděně odfrkne, obdivovatel ustane.

„Jsi Tasum?"

„Jasná páka,"

„V tom případě jseš i můj táta," řekne osoba smířeně. Sundá z ramen batoh a začne se v něm intenzivně hrabat. „Jak už bylo zmíněno, náš lid je v nebezpečí. Poslala mě za tebou máma. Implantovala ti štěnici, aby tě mohla vystopovat, až bude nejhůř. Jsem tady, abychom se sjednotili a zabránili zkáze. Jmenuji se Taro a jsem tvoje dcera." Vytáhne složenou fotografii a podá ji kapitánovi.

Tasum zbledne. Nevěří vlastním uším. Rychle rozloží fotografii. Teď nevěří ani vlastním očím. Zkoumá ji zblízka, potom z dálky. „To není možný," řekne. Ne nesouhlasně, nýbrž v úžasu a zmatenosti.

„Po tomhle nemůžeš říct, žes s ní nic neměl," sleduje nezvaný host dále reakci svého rodiče.

„Jasně, že jsem s NÍ něco měl. Na takový věci nezapomínám."