Za zrcadlem časoprostoru

Kapitola 5.

   „Budííííčeeeek," ozve se z rozhlasu kapitánův hlas. Následně se rozlehne hlasité krknutí. „Uh- poprosím naše tři nováčky, aby vylezli ze sterilizačních pokojů a přišli na snídani."

Leyla se přemáhá vstát. Pokoj, který ji byl udělen byl jedním slovem- nádherný. Útulný s výhledem na širý kosmos. Na tak pohodlné posteli dlouho nespala. Vlastně si ani nemohla vzpomenout, kdy naposledy ležela v opravdové posteli.

Užívala si všeho, co se jí před nedávnem naskytlo. Teplá voda tekoucí z konve podobné věci, které místní říkají sprcha. Nesčetné množství dvířek se zvláštními symboly, které vedly do místností plných zvláštních nádobek, sloužících pro vykonání potřeby. Hromady čerstvého jídla, převážně vypěstovaného v lodi. Cokoli, na co si jen vzpomněla, se zde ve většině případů vyskytovalo. Hotová magie, ačkoli ji kapitán celý týden, už od samotného přijetí vysvětloval, že jde pouze o pokročilejší techniku a systém, nebo něco hodně podobného. Někdy se jí zdálo, že mluví z cesty, nebo že sám neví, o čem v daném momentě hovoří. Věčně z něj táhl alkohol. Když delší dobu nepil, jeho nálada rapidně klesla.

„První snídaně v jídelně," řekne si Leyla pro sebe. Vzhledem k tomu, že museli projít hned několika sterilizacemi a každodenním testování , měli omezený přístup k většině místem v lodi. Taky neopouštěli loď, jako někteří členové posádky při takzvaném „rabování". Dnešní den byl s testy definitivní konec. Měly by jim být přiděleny nové pokoje, kde by bydleli po více členech. Také už se mohou pohybovat volně po lodi a používat společnou sprchu. Je konec karantény a čas objevovat nové možnosti.

Otevře dveře na chodbu. Nikde ani živáčka. Včera večer jí kapitán vysvětloval cestu do jídelny, avšak v nepoužitelném stavu. Párkrát se během konverzace vyzvracel do květináče. Když se opět vrátil k popisování trasy, vypravování skončilo u fosforeskujících šutrů a zarůstajícího palce u nohy jednoho z členů posádky. Nakonec si lehl na schody vedoucí do hangáru a poprosil ji, ať mu vypráví o místě, odkud pochází. Sotva vyřkla pár vět, spal jak zabitý. Nechala ho tam ležet a vrátila se do svého pokoje v naději, že si ho někdo všimne a někam odnese.

Když probíhá klikatou , postupně se rozšiřující chodbou, obklopenou syčícím potrubím, do něčeho vrazí. Užuž chce běžet dál, ale namísto toho se donutí zastavit. Skoro, jako by vrazila do něčeho živého. Když se za sebe otáčí, leknutím ucukne. Na jedné z trubek se na břiše vyvaluje tvor podobný člověku. Na obličeji má nasazenou bílou masku s obříma špičatýma ušima na vrcholku hlavy. Na první pohled vypadá jako sympatický dobrák, avšak něco na něm ji děsí. Jsou to jeho ostré nehty, nebo ocas? Ani jedno z toho. Pod maskou se rýsují dokořán otevřené oči bez víček a uvnitř prostoru v masce, který připomíná široký úsměv, se leskne spousta zubů, poněvadž mu schází i rty. „Promiň, nechtěla jsem," dodá si Leyla odvahy.

„Omluva přijata," zabrblá osoba s maskou připomínající kočičí hlavu.

„Nevíš, kudy mám jít dál?"

„Kam ten spěch?" Otáže se líně.

„Už ani nevím," V panice zapomene, kam má namířeno.

„Pak je jedno, kudy se vydáš," nakloní hlavu na stranu.

„Jen jestli se tam dostanu včas-"

„Zajisté se někam dostaneš,"

„Najdu někde kapitána?" nenechá se odbýt.

„Zajisté, pokud půjdeš dost dlouho, nebo za řevem. Jdi za řevem, to stačí." Vysvětlí jí.