[Soukoku]

Kapitola ~6~

Tak jo, jsem zpět po delší době snad mě za to nesníte, byla jsem totiž nemocná, ale už dobrý :D. Doufám, že jste užili Vánoc, Nového roku a taky prázdnin!

Dazai P.O.V

Usmál jsem se, když vyběhl ze dveří potom, co jsem ho třikrát políbil a on se právě teď asi propadl hanbou do země, když se ohlížel, zda to nikdo neviděl.

Zavřel jsem za ním dveře a začal se ještě více culit. Bude neskutečně vyvádět až se ho někdo zeptá, co za flíčky to má na krku, které jsem mu udělal včerejší noc. Doufám, že půjdou dost vidět, aby si jich všimlo, co nejvíce lidí.

Chuuya P.O.V

Vyšel jsem do práce a přemýšlel. Včera večer se stala velká věc, nechce se mi tomu věřit a zároveň se neskutečně hanbím za to, že jsem mu propadl.

Po chvíli jsem došel tam, kde jsem měl namířeno. Ještě teď jsem celý rudý z toho všeho, co se mnou Dazai dělá. Pomyslel jsem si a upravil jsem si klobouk než jsem vešel k Morimu, abych převzal další misi.

Seděl jako obvykle ve svém křesle uprostřed místnosti a kochal se výhledem z velkého okna. ,,Ah už jsi tady." pohlédl na mě, když jsem došel k němu. ,,Promiň, ale misi už jsem předal někomu méně zaneprázdněnému oproti tobě, jak se zdá." řekl Mori a usmál se na mě. ,,Ale já už jsem tady, proto ji už mohu klidně převzít." řekl jsem nechápavě. Proč by ji předával někomu jinému, pomyslel jsem si.

,,Myslím, že Akutagawa se o to už postará, nech to na něm..." řekl a otočil se zpět k výhledu ,,...ty máš teď na starost určitě jiné věci, proto by sis měl něco hodit kolem krku než to někdo uvidí." usmál se ještě jednou tupě. O čem to sakra mele?...,,Ten bastard!!" zakřičel jsem, když mi došlo, na co Mori celou dobu narážel. Dazai to schytá až ho uvidím.

Otočil jsem se a vyběhl z místnosti. Nasměroval jsem si to do svého pokoje. Přiběhl jsem rychle k zrcadlu a objevil dva velké cucfleky na svém krku, které tam zanechal Dazai včerejší večer. ,,Až ho uvidím, tak ho předhodím psům." zasyčel jsem naštvaně a snažil jsem se vyhrabat nějakou šálu ze své skříně.

Po chvíli jsem konečně vyhrabal červenou šálu, kterou jsem si omotal kolem krku. Poté jsem si také převlékl Dazaiovu košili za svou. Vydal jsem se zpět k němu, abych mu ji vrátil a vynadal mu za to mám na krku.

Když jsem došel k jeho domu zaklepal jsem na dveře, které se ihned otevřely, takže na mě čekal. ,,Už jsem tě čekal!" vykřikl na mě Dazai a já ho ihned překřičel ,,Jak sis dovolil tohle vytvořit na mém krku!! Víš, jak se mi Mori vysmál?! Ty idi-" ,,Panebože, takže se to dostalo až k Morimu? Nečekal jsem, že to dojde tak daleko, tak kdo to ještě viděl? A proč máš tu šalu? Nehodí se ti ke klobouku" vyptával se Dazai a přitom se tupě smál.

Potom, co jsem na něj ještě tak deset minut křičel mě vtáhl dovnitř a políbil.

Dazai P.O.V

Po jeho představení plné vřýskáním a vztekáním jsem ho vtáhl dovnitř. Utišil jsem ho svým polibkem a on se hned poddal. Usmál jsem se nad tím a pustil ho.

Chuuya P.O.V

Při polibku se najednou odtáhl a pustil mě. To bylo poprvé, co jsem si v tu chvíli přál, aby pokračoval. Sedl si na postel a čekal až si přisednu k němu. To bude nejspíš je něco vážného, pomyslel jsem si.

Dazai P.O.V

Přisedl si tak, jak jsem chtěl a já začal. ,,Víš, přemýšlel jsem...o nás." řekl vážně a on se na mě podíval tázavým výrazem a strachem v očích. Byl roztomilý, když se na mě takto díval a vypadal přitom jako malé roztomilé koťátko, které se bojí, že mu vezmou maminku a on nebude mít, jak se nakrmit.

Teď na tohle ale nebyl čas. ,,Ty víš, že tě miluji a chci, aby tento vztah trval, ale došel jsem k tomu, že zřejmě nebude. Proto se ptám, zda to takto chceš nebo ne. Já bych s tebou chodil i přesto, že by to bylo nebezpečné mezi Mafií a Agenturou." řekl jsem a snažil se to myslet opravdu vážně, protože to bylo pro nás velice důležité.

Po chvíli, co si to Chuuya promyslel odpověděl ,,Promiň, ale... vidím to bledě... nemyslím, že to je dobrý nápad, který by dopadl zrovna dobře." řekl a já věděl, že má pravdu, protože jsem to cítil stejně. ,,Chápu, a cítím to podobně." řekl jsem a i přes všechen ten smutek jsem se vynasnažil mile usmát. ,,Chci se ještě naposledy zeptat, ikdyž vím, že to je zřejmě pořád na tebe brzo... Miluješ mě?" zeptal jsem se.

Chuuya P.O.V

Podíval jsem se na něj plný obav a pochybností a doufal, že to nejde vidět na mém obličeji. Ještě jsem o tom pořádně nepřemýšlel, ale byl jsem si jist, že k němu něco malinko cítím, ale nechtěl jsem si to přiznat, odporoval jsem sám sobě a z toho jsem byl na sebe ještě více naštvaný. Neskutečně moc jsem se ale bál. Bál jsem se názorů ostatních, měl jsem pochybnosti, co když mě podvede, a že se z toho všeho pak nevykopu a... Bylo toho hodně...

Už jsme seděli v tichosti nějakou chvíli, která se hrozně dlouho táhla a já pořád přemýšlel, zda mu to mám říct nebo ještě počkat, ale já se nehorázně bál. A když už jsem ze sebe vydal alespoň malinkatou hlásku ,,J-já-" skočil mi do řeči. ,,Chápu to, že nemusíš ke mně nic cítit a já ti to nezazlívám a pokud potřebuješ čas, máš ho mít ty víš, že mě vždycky někde najdeš se potulovat." řekl, postavil se a čekal, že nejspíš odejdu. Nechtěl jsem a pořád jsem v duchu přesvědčoval sám sebe, abych aspoň něco řekl, ale nešlo to.

Nakonec jsem se zvedl, podíval jsem se naposled na Dazaie plného vážnosti a odešel. Jen dveře se za mnou tiše zavřely a já stál uprostřed ulice zamlklý, jako ryba a v tu chvíli jsem si vše začal vyčítat. Neměl jsem na to se tam ani ještě vrátit a zaklepat na ty zpropadený dveře, které byly jen pár metrů za mnou. Odešel jsem tedy zpět odkud jsem přišel a naivně doufal, že se tam třeba za pár dní vrátím a řeknu mu to.

Dazai P.O.V

Když se za ním zavřely dveře propadl jsem smutku. Nebrečel jsem byl jsem plný nicoty, smutku a přitom tak sám. Sedl jsem si na podlahu a přemýšlel. Vážně jsem si myslel, že mě miluje? Byly to jen lži, ale já měl přece vždycky pravdu... ale teď jsem se zmýlil... poprvé a naposled.

A tak míjel čas... den za dnem... týden za týdnem... měsíc za měsícem. Nic se nezměnilo. Postupem času se Dazai pomalu a jistě zbavoval svého smutku, který stejně přetrvával a bude už přetrvávát navždy, ikdyž ne tak moc. A Chuuya si začal zase pomalu čím dál víc uvědomovat, co vše provedl a začal se víc a víc nenávidět. Dával si vše za vinu, ikdyž nemohl změnit to, co se stalo a kým byl.

Toto ještě není konec, chtěla bych udělat ještě poslední kapitolu, jak jsem původně zamýšlela, ale takto to také skončit mohlo, ale mi to přišlo takové nedokončené Mimochodem děkuji moc za hlasy a přečtení. ^^