Nikdy Neopustím (MooTTem) [Dokončeno]

nekonečných třicet minut

E: Maty, mohli by jsme s tvou mamkou a Honzou přijít?

M: nevím, počkej chviličku prosím.

*Maty: Same?
*Ukázal chat*

*Sam: tohle jsem nečekal. Tak ať na chvíli příjdou.

*Maty: ok...

M: tak teda, klidně přijďte.

E: děkuju i za ně.

M: fajn, pohoda.

*Maty: Same, já ti nevím. Nechce se mi jí odpouštět.

*Sam: to se neboj, mě taky ne.

*Sam: a i mi příjde že ona by se neomluvila.

*Maty: a jo... Máš pravdu jestli to psala o a tak ji donutila moje máma.

*Sam: tak je tu Klára, tak doufej že se nic nestane.

*Maty: tak dobře no...

--

(Jelikož už jsem líná psát "*Matyho mamka:" tak dejme tomu že se jmenuje Sára ok... Takže Sára = Matyho mamka "poznatky autorky")

*Sára: ahoj Maty!

*Maty: ahoj

*Sára: ahoj i tobě Same

*Sam: dobrý den?...

*Eli: nazdar!

*Maty: no nazdar...
*Řekl potichu*

*Maty: ahoj

*Sam: čau..
*Podíval se zoufale na Matyho*

*Maty: kde je Honza?

*Sára: nepříjde...

*Maty: aha...

*Klára: um.. dobrý den. Kluci jdu nakoupit.

*Maty: ok...
*Řekl vyděšeně*

*Sára: počkej Kláry, kam jdeš nakoupit.

*Klára: jenom tady kousek do Alberta.

*Sára: tak já půjdu s tebou. Tak čau kluci
*Zabouchla dveře a nechala Eli s klukama samotnou*

*Maty se Samem se na sebe zoufale podívali*

*Eli: tak kluci, vypadá to že jsme tu sami.
Víte co to znamená?

*Oba jen zakývali že nevědí*

Eli: jo tak vy nevíte. Kde pak máte pokojík?

*Ukázali na dveře pokoje*

Eli: hm.. máte to tu hezký...

Eli: a heleďme se... Copak to tu čouhá ze zdi. Úchytky na obrazy, takhle nízko? No... Mě se to teď hodí hošánci.

*Eli: tak Matyáši, pojď sem...

*Maty jen vystrašeně přišel*

*Eli: stoupni si sem. No výborně!

*Přivázala ho za ty háčky ke zdi*

Eli: teď je na řadě Samík!

*Udělala to samé*

*Zalepila jim pusu izolepou*

Eli: tak kluci. Tohle neznáte co? No.. tak se tady mějte, já odcházím. Počkejte si na Klárynku. A.. ještě, vy jste tak strašně naivní...

*Pohled Sama*

Nechápal jsem. A bylo to nekonečný... To čekání až Klárka příjde. Byla tam snáma jen těch nekonečných třicet minut. Jen jsem koukal Matymu do očí, a on mě taky. Tekly mu z očí slzy, mě taky. Já nechápu jak jsme jí na to mohli skočit.

... Dveře! Klára je doma! Nemohli jsme mluvit, nemohli jsme křičet, nemohli jsme nic...

Konečně! Klára si všimla že nikde nejsme a nakoukla do pokoje. Když se nás všimla okamžitě nás běžela rozvázat.

*Klára: proboha co se tady stalo?

*Maty: to všechno ona... Ta P*ča Eliška.

*Klára: a proč vlastně přišla?

*Maty: chtěla se omluvit...

*Sam: už jí na to neskočíme. NIKDY!

*Pohled Kláry*

Byla jsem strašně vyděšená když jsem je tam takhle viděla. Měli slzy v očích...
Bylo to strašný je tam takhle vidět. Nechápala jsem proč to udělala. A vlastně? Proč jí kluci věřili. Vždyť vědí co je zač. To nejsem schopná pochopit. Ještě v šoku jsem šla klukům připravit nějaký jídlo co jsem nakoupila. Pak jsme si všichni sedli na gauč.
No to jsme neměli dělat. Pamatujete si ještě jak jsem říkala že ten gauč je polorozpadlej. No tak my si sedli a gauč už nebyl polorozpadlej ale rozpadlej. Úplně! Takže do příštího dne máme za úkol koupit novej gauč.

Tak! Doufám že se vám to líbí. A já vám moc děkuju za krásných 700+ přečtení a 100+ ⭐ jste nejjj, já vím že se vám to možná zdá málo ale pro mě je to hodně. Tahle kapča má 613 slov. Jste nejlepší. Tohle je jinak už 18 kapitola. Upřímně jsem nečekala že jich napíšu tolik. No to bude vše Miwuju vás sluníčka a zatím u další kapči. 🖤🖤🖤🖤🖤🖤🖤🖤

SORRY ZA CHYBY