Pouto mezi námi

5. Společné učení

Profesorka McGonagallová stále seděla na stejném místě, jako když ji ráno opouštěli, což bylo smutné vzhledem k tomu, že ji tam zanechali před několika hodinami. Pokud to bylo vůbec možné, hora dokumentů, kterou měla původně před sebou na stole, se od jejich odchodu ještě zvětšila. Hermiona nechápala, jak čarodějka v letech, jakou profesorka nepopiratelně byla, zvládala dělat ředitelku školy i učit přeměňování. Faktem bylo, že letošní rok plnila obě funkce, nikoho na své původní pracovní místo nenajala. Pouze předala profesorce Morelové, která učila studia mudlů, svůj post hlavy nebelvírské koleje.

Zvedla k nim pohled a povytáhla obočí. „Nuže?"

„Situace není dokonalá, ale má zlepšující se tendenci, paní profesorko," sdělila Hermiona odhodlaně. Nechtěla zacházet do zbytečných detailů, které aktuálně nebyly na místě. Bylo možné, že se jejich situace brzy vyřeší, pokud lékouzelník Mandrarinka nepoleví ve svém snažení.

Stará Skotka pokývala vážně hlavou, než se vrátila ke své práci. Dlouhým šedým brkem něco rázně škrtala na dlouhém pergamenu. „Rozumím. Můžete jít," propustila je rychle.

Nenechali se dvakrát pobízet. Cestou ke křižovatce chodeb, odkud to měli oba nejblíže ke svým kolejím, zkoušeli své nově zjištěné schopnosti.

- Tohle je vážně super! - liboval si Theodor. Vzápětí ve své hlavě uslyšel Hermionu.

- Ne, to tedy není. Nemá to žádnou výhodu, bude nás to jenom rozptylovat. –

- Nebuď taková! – hádal se s ní Theo v duchu. – Určitě to nakonec bude výhoda. Něco takového se jen tak někomu nestane. Když si na to zvykneme, bude to úplně v pohodě. –

Hermionu mrzelo, že Theo nemůže přes jejich spojení cítit i to, jak strašně ji občas iritoval svým bezstarostným přístupem.

Byli v prvním patře a chystali se rozejít u hlavního schodiště, když k nim dolehl dívčí hlas.

„Dorí! Tady jsi! Nikdo mi nedokázal říct, kam ses poděl." S velkým okouzlujícím úsměvem k nim kráčela zmijozelská studentka doplňkového ročníku Daphné Greengrassová. Rychle přejela přes Hermionu zvláštním pohledem a když zjistila, co chtěla, obrátila svou plnou pozornost k Theodorovi. „Hledala jsem tě. A nikdo tě neviděl od včerejších kouzelných formulí, tak jsem začínala mít obavy."

Theodor pokrčil neurčitě rameny. „Včera jsem měl dost napilno. A teď jsme se byli s Hermionou projít. Chtěli jsme probrat přeměňování. Co jsi potřebovala?" zeptal se Zmijozel bez zájmu. Hnědovláska si pohrávala svými dlouhými nalakovanými nehty s výšivkou hada na své uniformě.

„Chtěla jsem s tebou mluvit ohledně prázdnin. Ale to klidně počká. Uvidíme se ve společence?" Theodor přitakal a nechal jít Daphné napřed. Hermionu více než překvapilo, když Zmijozelka na rozloučení mávla i na ní. Poměry mezi kolejemi se po válce rozhodně změnily.

„Takže, Dorííí," protáhla Hermiona v legraci. Theodor na to protočil oči. „Já už budu taky muset jít. Mám hodně úkolů. Navíc potřebuju nutně zjistit, o co jsme za ty dva dny přišli."

„To jsme dva. Co se na to učit společně? Třeba zítra? Ve dvou se to prý lépe táhne," navrhnul.

Hermioně téměř poklesla brada. „Ale zítra je sobota," vydechla udiveně. Sama nevěděla, co by musela udělat, aby Harryho s Ronem dostala v sobotu do knihovny a Theo to navrhoval sám od sebe?

„Já vím, že ano, ale nechci být pozadu. Mám až moc dobré známky na to, abych si to pokazil takovou blbinou jako náhodné partnerské spojení se spolužačkou." Mluvil tak uvolněně, že by jeden ani neřekl, že žertuje.