Pouto mezi námi

16. Epilog

„Vy jste to věděl!" obvinila Hermiona rozjařeného lékouzelníka, když se ve frontě gratulantů na jejich zásnubním večírku dostal na řadu. Ten jí sevřel v měkkém medvědím objetí. Podvolila se mu a několikrát jej pohladila po zádech.

„A co přesně jsem měl vědět, nevěstinko?" zeptal se mistr Mandarinka. Koutky úst měl v širokém úsměvu tak vysoko, že mu knír téměř zakrýval oči.

Nebelvírka jej hravě plácla po paži. „Vy přece dobře víte, o čem mluvím! Věděl jste, jaký má Theo plán. Já prostě vím, že jste v tom jel s ním už ten den, kdy nepřišel na naše společné sezení do nemocnice. Říkal jste, že se těšíte na novinky, které pro vás budu mít!" Ne, že by to tak zoufale potřebovala vědět, jen si chtěla potvrdit svou domněnku.

„Já a být součástí tak smělého plánu? To nikdy!" culil se lékouzelník radostně a významně mrkl na Theodora. „Nyní bych vám však chtěl představit někoho velmi důležitého," řekl a přistrčil před sebe malou boubelatou čarodějkou se záplavou kaštanových kudrlin na hlavě. „Toto je moje drahá polovička Pomela!"

Čarodějka měla oči až na vrch hlavy. „Jsem Pomela Mandarinková, moc mě těší, že vás konečně poznávám. Tolik jsem toho o vás dvou od Clementina slyšela."

„Tak vy se jmenujete Pomela," řekl Theodor a snažil se udržet, aby se nesmál. „To je mi ale báječná náhoda, že jste se seznámila s někým, kdo má příjmení Mandarinka."

„Ale vůbec ne!" zarazil ho rychle lékouzelník. „Žádná náhoda! Na vánočním večírku Svatého Munga v době, kdy vy jste ještě ani neocucával v kolébce plyšovému jednorožci hlavu, za mnou přišel kamarád, že se nová vrchní sestra na oddělení kouzelných infekcí jmenuje Pomela. Tak jsem za ní přišel, prohlédl si ji od hlavy až k patě," v ten samý moment shlédl i svou hihňající se manželku, „a povídám: „Vy máte dokonalé křestní, já zase příjmení. Co to dát dohromady? No a ono to zabralo! Jsme spolu už báječných třicet pět let. Budu vám přát, aby to i vám dvěma takhle dlouho vydrželo."

Hermiona s Theodorem blahopřání s vděčností přijali. Když už další hosté v řadě za Mandarinkovými začali nespokojeně mumlat, odešel lékouzelník s manželkou směrem k ovocnému baru.

Snoubencům gratulovala snad celá britská kouzelnická společnost. Všechny sezvala paní Nottová hned na první sobotu večer po jejich zasnoubení. O tom, že bude večírek, je pouze informovala. Theodor se zpětně rozčiloval, že je div, že je pozvala na jejich vlastní zásnubní oslavu, ale protože mu pomohla s jeho „geniálním" plánem, nemohl protestovat.

O dvě vyčerpávající hodiny později se čerství snoubenci složili na židle k VIP stolu, kde už jedli a popíjeli jejich nejbližší přátelé. Byly tu dva šťastné páry - Harry krmil Ginny čokoládovým dortem, Neville líbal Lenku na temeno hlavy, protože odcházel pro pití. Blaise s Pansy chyběli, zrovna to totiž uprostřed tanečního sálu roztáčeli v zuřivých kreacích, které stíhali jen oni dva. Druhou polovinu VIP stolu tvořili pijani, mezi které patřili Ron s Dracem a Daphné.

Hermiona dosedla na židli vedle Daphné tak, aby si nezmačkala své blankytně modré šaty s vílího hedvábí. „Mimochodem, to od tebe bylo vážně podlé, říct mi, že po svatbě donutíš Theodora, aby se odstěhoval na venkov!" durdila se.

Zmijozelka v ruce třímala skleničku se šampaňským a zjevně nebyla její první. „Hahaha, ale tak to nebylo!" bránila se atraktivní čarodějka v mentolově zelených koktejlkách. „Já jsem ti jen řekla, že plánuji stěhování na venkov a že mě nezajímá, co si o tom Dorí myslí." Zubila se tam moc, že jí musely bolet čelisti. „No a uznej, proč by mě mělo zajímat, jestli mi on dovolí se odstěhovat na venkov, když se ho to vůbec netýká?"