Pouto mezi námi

1. Zpět v Bradavicích

Jaro v Bradavicích, bylo jedno z nejkrásnějších období vůbec. Zapovězený les působil méně temně, Vrba mlátička se více natahovala pro teplé paprsky slunce, než aby napadala nebohé kolemjdoucí, dokonce i Protiva polevil a vyváděl méně než obvykle.

Toto jaro bylo obzvláště plné radosti. Přinášelo naději na lepší zítřky, odplavovalo prožitou bolest. Kouzelnická společnost se pomalu ale jistě vzpamatovávala z hrůz prožitých za války.

Studenti se měli možnost navrátit do školních lavic Bradavic již v září, pouhé čtyři měsíce od bitvy o Bradavice. Díky ohromné pomoci kouzelníků z Anglie i jiných zemí, sehnala ředitelka McGonagallová dost peněz na nutné opravy, aby mohla výuka v dalším školním roce pokračovat bez výrazných omezení. Západní křídlo bylo stále částečně probořené, astronomické věži chyběla střecha, nebylo možné ještě používat všechny skleníky na bylinkářství a zákaz vstupu musel být rozšířen kromě Zapovězeného lesa i na některé části zruinovaných pozemků, nicméně důležité učebny, koleje a Velká síň byly jako nové.

Ředitelka byla natolik vstřícná, že dovolila těm, kteří z jakéhokoliv důvodu nemohli dokončit v loňském roce své vzdělání, aby nastoupili do mimořádně otevřeného osmého ročníku. Tuto možnost využila valná většina studentů, takže byl hrad obývaný ještě větším množstvím lidí, než bylo obvyklé. Učitelé se však shodli na tom, že lepší křik studentů, než pochmurná atmosféra spojená se vzpomínkami na místo, kde v bitvě zahynulo tolik lidí a kouzelných tvorů.

Na jejich počest měl na pozemcích školy vzniknout památník. Donedávna byly naneštěstí priority jinde, takže bylo teprve před týdnem vyhlášeno výběrové řízení na jeho podobu. Připojit se mohl kdokoliv včetně studentů. Kreativně založení kouzelníci a čarodějky se proto ve volném čase předháněli v návrzích. Merlinžel je téměř všichni chtěli ukázat Hrdinovi kouzelnického světa, kterého k jejich smutku tato záležitost absolutně nezajímala.

Ten-který-porazil-Temného-pána se v tuto chvíli schovával se svými dvěma nejlepšími přáteli v přístěnku na košťata ve druhém patře. Bylo mu úplně jedno, jak moc zbaběle to vypadalo. Pokud by měl dle svých slov vidět ještě jednu svou sochu v nadživotní velikosti, mohli by ho rovnou zavřít u svatého Munga na oddělení pro duševně choré. Hermiona seděla na zemi s hlavou zabořenou do tlusté bichle pojednávající o kombinování magických run a jen mimoděk poznamenala, že takové oddělení tam nemají, ale nejspíš by si ho nakonec nechali ve čtvrtém patře u trvalých poškození zaklínadly, přestože jeho by žádné zaklínadlo ve skutečnosti nezasáhlo.

„To si piš, brácho!" smál se Ron. „Nejspíš by po tobě to oddělení pojmenovali, nebo by možná mohli na tvou počest přistavět další patro." Řehtal se tak nahlas, až do něj musel Harry šťouchnout, aby se ztišil. Nechtěl, aby je tu někdo objevil. Trávili takhle už třetí oběd po sobě, od té doby, co tlak od spolužáků začal být kvůli pitomému pomníku nesnesitelný. Na dřevěné dveře přístěnku se ozvalo zaťukání. Harry se na Rona podíval s výrazem: ,Tak vidíš, cos udělal', než neochotně pootevřel dvířka. Byl hned odstrčen stranou a dovnitř se nahrnula Ginny.

„Jak jsi nás tu našla?" vydechl překvapeně brýlatý mladík, než zrzku radostně políbil. Od bitvy byli nerozlučná dvojka. Za jejich zády se ozvalo nespokojené mumlání staršího bratra. 

„Hele, já jsem rád, že jste spolu, ale ocicmávat se teda přede mnou nemusíte!" vrčel. Hermiona zvedla oči od textu před sebou, a po zhodnocení situace pihovatého mladíka plácla po noze. 

„Jen je nech! Vždyť nedělají nic špatného," usadila ho. Ron protočil oči, ale s poznámkami přestal.

Dvě třetiny Zlatého tria se taktéž daly dohromady po pádu temné strany. Bohužel jejich vztah neměl dlouhého trvání. Jak rychle jako jejich vzplanutí přišlo, tak i odešlo. Hermiona se po válce zapojila do několika charitativních organizací. Věnovala se pomoci válečným sirotkům, návratu mudlorozených kouzelnických rodin zpět do vlasti, zakládala fond pro opravy Bradavic a mnoho dalšího, takže měla práce nad hlavu. Pomoc ostatním ji neskutečně naplňovala, jenže neměla na svého nového přítele mnoho času. A tak si Ron začal svůj volný čas po válce užívat po svém. Ochotně vyprávěl každému, koho to zajímalo, o velkém hrdinském dobrodružství, kdy bojoval proti Voldemortovi po boku Vyvoleného. Vyžíval se ve své slávě. A v kouzelnické Británii se našlo dostatečné množství fanoušků a fanynek bažící po jeho přítomnosti. Především ty fanynky se časem staly jedním z hlavních důvodů hádek mladého páru. Ronald ze začátku pouze rozdával autogramy a nechal se fotit. Jenže mladé kouzelnice byly chtivé dostat se k hrdinovi co nejblíže...