Pouto mezi námi

6. Střet s Ronem

Druhého května byl vyhlášen státní kouzelnický svátek. Přijeli politici s dlouhými proslovy, pokládaly se květiny na zdevastované části pozemků, které ještě nebyly obnoveny, truchlilo se za mrtvé. Harry se uvolil a poskytl Dennímu věštci přesně jeden krátký rozhovor. Víc nic.

Vzpomínky na památnou událost plnou hrůz se opět vrátily. Bylo to těžké, obzvlášť pro ty, kteří ještě oplakávali své blízké, jenž při bitvě o Bradavice padli. Britská kouzelnická komunita se ale obecně vzato snažila řídit radou ministra kouzel Kingsleyho Pastroka, aby lidé vzpomínali na své milované, ale zároveň se snažili jít dál.

Květen pomalu přešel v červen. Slunce začalo pořádně hřát a přinášelo naději na dlouhé teplé léto. Pro většinu kluků bylo tohle období časem, kdy mohli beztrestně pokukovat po odhalených nohách spolužaček v krátkých sukýnkách. Jedním z největších fanoušků této kratochvíle byl Ron. Spolu s Deanem a Seamusem často sedávali na louce u jezera a hodnotili své spolužačky na škále jedna až deset. Dnes si však, pro něj nezvykle, si zvolil strávit čas se svým nejlepším kamarádem ve společenské místnosti Nebelvíru.

„Hermi se chová divně," prohlásil zrzek důležitě. Měl založené ruce a bojovně vystrčenou bradu jako pokaždé, když nad něčím hloubal. S očekáváním se zadíval na svého skorobratra. Harry seděl na zemi před konferenčním stolkem, špičku jazyka vysunutou ven z pusy, jak se snažil intenzivně soustředit na přeměnu psacího brku na živého ptáčka. Dva víceméně přijatelné pokusy už cvrlikaly v malé připravené klícce.

„Cože?" zeptal se, protože napoprvé Rona neposlouchal.

Ten si k němu s povzdechem přisednul, aby se ujistil, že mu bude věnována náležitá pozornost. „Hermiona, přece! Chová se divně! Je pořád zalezlá v knihovně s tím zmijozelákem Nottem."

Chlapec, který přežil a zvítězil, mu věnoval zkoumavý pohled, ujišťujíc se, že je jeho kamarád v pořádku. „Vždyť Hermiona je vždycky zalezlá v knihovně. Jen tím teď zatěžuje Theodora a ne nás. Ber to jako výhru," zasmál se a poplácal přátelsky kamaráda po zádech. V mysli už se věnoval tomu, jestli by zvládl i změnu barvy peříček na svých nově obživlých opeřencích, aniž by je nějak poškodil.

„To sice jo, ale tráví spolu až podezřele moc času. To ti není divný, že se o nás vůbec nezajímá? Že tu s náma věčně není? Zatraceně, už se s náma ani neučí na OVCE!"

Harry potlačil zaúpění. „Ještě si stěžuj. Vzpomeň si, jak to vypadalo v pátém ročníku před NKÚ. Trávili jsme celý červen v knihovně, takže jsem byl na konci měsíce skoro stejně bledý, jako Malfoy. Teď mám klid. Můžu se věnovat učení, kdy chci a udělat si čas na Ginny, jak se mi zlíbí. V páťáku jsem si nemohl odskočit ani na pány, aniž by mě Hermi peskovala, že se flákám od učení."

Ronalda to nepřesvědčilo. Brblal si pod vousy stále stejné argumenty jako zaseklý flašinet. „Co to vůbec vyvádíš? Tohle jsme měli dělat na přeměňování?" zeptal se a podíval se s podezřením na Harryho umělecké kreace. Nepamatoval si, že by McGonagallka něco takového zadávala, ale on poslední dobu školu moc nevnímal, takže všechno bylo možné. Že by na posledním přeměňování psal vzkaz Lauře Madleyové? Ne, s tou nemluvil už minimálně týden.

Harry vstrčil třetího ptáčka do klece a s vítězným výrazem se otočil na Rona. „Ne, tohle je pro Ginny. Myslíš, že se jí budou líbit?" zeptal se s nadějí v hlase. 

Zrzavý chlapec už se nadechoval, aby svého kamaráda odbil, když mu došlo, že by si tím tak akorát sám pod sebou podřezával větev. Harry byl někdo, kdo byl konečně pro Ginny dostatečně dobrý. Hermiona mu celý školní rok opakovala, aby je víc podporoval, když se konečně dali dohromady. A Mioniny rady měly většinou něco do sebe, i když by jí to nepřiznal ani pod Imperiem. „Jsou super, kámo. Bude nadšená. Ale víš, ona by měla radost z čehokoliv, co bys jí dal."