Sedím na parapetu otevřeného oka, nohy spuštěné dolů a nechávám se laskat nočním větrem. Kouknu se přes rameno kde je můj přítel a opět uhnu pohled na světlo města. Nechávám své myšlenky plynout stejně jako čas. Jistě jste již měli někdy takový ten stav kdy jste celou noc nemohli vůbec usnout a tak jste koukali do prázdna. Jo přesně o tomhle mluvím, to se mi totiž děje už delší dobu. Jako kdybych spánek vůbec nepotřeboval, ale potřebuju. Navíc to na mém těle nejde ani vidět. Nemám vůbec kruhy pod očima ani tak něco co normálně vidíte na nevyspalém člověku. Někdy přemýšlím jaké by bylo kdybych byl jako můj přítel, on je přesně ten člověk, který spí tak dlouho, že to vypadá jako by byl v kómatu. Už si ani nepamatuji kdy to přesně začalo. Možná před dvěma týdny? Asi tak nějak.
Ležel jsem v posteli, převaloval se a nemohl usnout. Přitom ... vedle mě poklidně spí. Zvedl jsem se z postele a šel k otevřenému oknu. Sedl jsem si na parapet a koukal ven. A to byl ten moment kdy jsem nechal mé myšlenky aby si dělaly co chtěly.
Další noc a opět sedím u okna. Brook si vesele oddechuje v posteli. Vítr slabounce pofukuje a já nevím co budu dělat. K doktorovi nechci jít ještě by si všichni mysleli, že jsem blázen. Chci spát! Vzpomínám na ty časy kdy jsme s Brookem společně usínali a probouzeli se. Jenže to už je pryč. Můj spánek je na dobro pryč, tedy když nepočítám těch pár hodin co se mi podaří naspat. Ovšem jen díky práškům na spaní a je jen otázkou času než si na ně moje tělo zvykne a už mi nepomůžou.
Zase tu sedím. Už mě to ani nepřekvapuje. Nemůžu dál zítra, vlastně dneska, ale jakoby zejtra, ale jakoby dneska, to bude měsíc. Jsem unavený a myslím si, že Brook začíná něco tušit. Už několik dní po sobě mě tu nachytal. A samozřejmě se ptal proč nespím. Nejde to, prostě už nemůžu spát. Já chci, ale nejde to. Zkusil jsem i jiný prášky, jenže nefungují. Brook mne dneska zase načapal. Ptal se co se děje. Myslím si, že mě chce dovést k doktorovi. Určitě si už musí myslet, že jsem blázen. Ze včerejška na dnešek jsem nespal ani pár minut. Ta výška pode mnou vypadá krásně. Tak lákavě. Možná byste to nikdy nikdo nepřiznal, ale když vidíte tu hloubku tak vás občas může napadnout jaký to je. Jaký to je když volně padáte, vítr pluje okolo vás a nevíte kdy dopadnete, jestli vůbec dopadnete. Kdy to skončí, tedy pokud to vůbec skončí. Jaké by bylo padat do nekonečna?
Opět jsem tady a všechno jde do kopru. Nespím, skoro nejím a Brook si začíná dělat starosti. Nechci aby se o mě bál, nechci aby se mě bál. Určitě si musí myslet jaký jsem blázen.
Dneska mi Brook řekl, že bych si měl dojít k doktorovi a když nepůjdu sám tak mě tam odtáhne. Já nechci do blázince nebo na psychinu. Na to jsem ještě moc normální.
Dneska jsem si myslel, že mě mluví Brook, ale ukázalo se, že jsem mluvil jenom se svým odrazem v zrcadle. Ty hvězdy jsou nádherné, krásně svítí na takovou trosku jako jsem já. Vítr i ta výška jako by říkali ať to udělám. Ať jim vyjdi vstříc, že pak bude všechno lepší. No, nevím.
Chci zase ty krásné časy. Časy kdy jsem normálně spal a kdy byl můj a Brookův vztah v pořádku. Tak krásný, úžasný, bezstarostný... To jak jsem jednou jen tak ze srandy byli celou noc vzhůru. Lili do sebe hrnky kafe a plechovky energiťáků a snažili se zůstat vzhůru. A pak jsme nadopovaní kofeinem vylezli na nedaleký kopec za městem a pozorovali východ slunce. A poté jsem celý den i noc prospali, probudili jsem se až druhý den okolo 10 ráno. Jo, to byli fajn časy.
Už to nezvládám, nedávám to. Je toho prostě moc... Tohle už není život, to je noční můra. Je mi jasný, že tady toho nechám hodně.... Vlastně vše co je mi důležité, ale tohle už nezvládnu.... Nemohu tomu už odolávat. Podívám se na oblohu, na měsíc co s hvězdami už musel vidět spousta takových jako jsem já a i přes to stále krásně září. Přelezu zábradlí balkonu zády k prázdnotě pod sebou. Rozpřáhnu ruce a nakloním se dozadu. Cítím vítr okolo mě, koukám na jasnou noční oblohu a loučím se se vším...
Otevřu oči a zjistím, že ležím v posteli. Vedle sebe slyším otravné pípání. Otáčením hlavy se porozhlédnu po místnosti a všimnu si Brooklyna jak spí s hlavou položenou na kraji mé postele. Zvednou ruku a pohladím ho po hlavě. Nevím co tu dělám, ale jsem rád, že tam to byl jenom sen...
Po pár dnech mě pustili. Museli mě hospitalizovat. Zažil jsem celkové vyčerpání organismu z nedostatku spánku, moje tělo to nezvládalo a tak jsem sebou jednou fláknul o zem ( což si jen tak mimochodem vůbec nepamatuju) a moje tělo zahájilo regeneraci svým vlastním způsobem. Aspoň to mi bylo řečeno. Ale jsem rád, že žiju. Jsem rád, že jsem pořád po Brookově boku. Nikdy ho nechci opustit. Byl by smutný a to nechci. Vlastně on a to, že žiju jsou moje nejcennější věci ví mám. A když se nad tím zamýšlím, tak jsem vlastně i celkem bohatý. Svým způsobem...
