Finnick Odair - Hunger games

1. Kapitola

Dotáhnul jsem poslední uzel a spokojeně si prohlédl síť. Měla několik nedostatku, a přesto jsem byl v mém věku jeden z nejlepších.

Slunce už se sklánělo k obzoru, paprsky už přestávaly hřát a nebe jako by náhle pohaslo. Na holých rukou jsem cítil chlad, až se mi chloupky ježily. Přehodil jsem si přes ramena pléd a brouzdal se domů pískem, který mě příjemně od vyhřátého slunce hřál. Zastavil jsem se na chvíli na pomezí mezi suchým a mokrým pískem. Foukal jen lehký vánek a brzy se špičk mých bosych nohou dotkly první vlny chladného moře. Ještě chvíli jsem tam stál a nechával se unášet myšlenkami. Stačil udělat jeden krok vpřed, aby se mé nohy ocitly po kotník ponořeny ve vodě. Pohlédl jsem na rozvlněnou hladinu, kde se odráželo jemně zlaté slunce.

Vzpomněl jsem si na všechny v kraji a na jejich obyčejné životy. Věděl jsem až moc dobře, že nikdo není se svým dosavadním životem spokojen, a přesto nebyl nikdo, kdo by se to pokusil změnit. Já ale ano. Měl jsem, co jíst a kde spát. Výuka ve škole nebyla až tak hrozná a pletení síti sice nepředstavovalo moc velkou zábavu, ale aspoň jsem mohl nějak přispívat do rodinného rozpočtu a nemusel jsem zbytečně žádat o oblázky, čímž by se mé jméno mohlo ocitnout víckrat v osudi a pravděpodobnost na vylosování by ještě vzrostly. Každý večer jsem mohl navíc ještě procházet po pláži a přitom snít svůj vlastní svět bez nějakých pravidel a hlavně bez her. Někdy v neděli jsem svůj volný čas trávil se svými přáteli, ale oni ani já jsem na to neměli dostatek času. Možná se někomu zdál můj život jednotvárný, avšak mě to tak vyhovovalo.

Po většinu roku jsem se snažil nemyslet na začátky Sklizní a žít si poněkud „šťastnější" život jaký v Panemu mohl být. Bohužel i v těch několika týdnech se někdo může cítit šťasten, jako Kapitolané, a těšit se na každoroční hry. Pokouším se nepříprouštět si, že Hladové hry jsou reálné. Že to, co promítají na náměstí a u každé rodiny v domě, mohlo být kdy skutečné. Věřím, že se jedná o jakýsi nechutný film Kapitolu, aby si udržel svůj mír. A všichni, kdo na obrazovce zemřeli, si žiju někde poněkud lepším životem. Proč by jinak říkali, že je to pro nás velká čest? Každý rok se musíme dívat jak se splátci mezi sebou zabíjejí, kolik nevinných musí zemřít a jak se lidé mění ve zvířata žízníci po krvi. Je to jak noční můra, ze které se nejde probudit. Pak po pár krutých dnech se jeden stane vítězem. Nevěřím však, že ho ty hry nezničil, nepřipravily o rozum. Vždyť musel zabíjet. Jsem si jistý, že Hry musely poznamenat jakkoliv kohokoliv. Když občas vidím některé vítěze v televizi jako mentory v dalších ročnících, nedá se pochybovat o tom, že už nejsou těmi, jenž bývali před onim osudným dnesm, kdy vylosovali z osudi jejich jména. Od té doby se stávají jakousi součásti Kapitolu.

Procházel jsem se po pláži i před večerem Sklizně s pocitem v hloubi srdce, že je to možná už naposled, co vidím zapadat slunce za vzdálené útesy a skaliska. Necítil jsem nervozitu, že zítra zazní moje jméno, teda zatím ne. Ujišťoval jsem sebe, že je do toho ukrutného poledne daleko.

Na Hry jsem se díval už jak jsem se narodil, stejně tak jako všichni ostatní obyvatelé Panemu. Už jako malý jsem došel k jísté věci a to, že ve vylosování splátcu je systém. Bylo to tak zjevné, a přesto si toho málokdo všiml. Nejčastěji byli vybírání sourozenci či děti dřívějších splátců, a proto kdybych vyhrál nikdy bych neměl raději děti, než se dívat jak jsou jejich jména v osudi a v jeden den Sklizně mohou být přečteny. Jednou jsem zaslechl, že pykají za činny svých rodičů, přátel či blizkých.Tento jev se ukázal před několika lety, kdy se mladík zastával jedné starší ženy, ještě ten rok bylo jeho jméno vylosováno. Někteří splátcí jsou něčím vyjímečni- mimořádná krása, nevídaná síla, vražedná posedlost- ale najdou se i tací co jsou až příliš obyčejní. U nich je vždy jasné, že jejich šance jsou nejmenší.