Finnick Odair - Hunger games

5.Kapitola

„Nechceš kostku cukru? Mají být pro koně, ale ti jsou všem ukradení. Jedí ho už léta, za to my bychom si neměli nechat ujít příležitost, no ne?"

„Jo." Natáhnul jsem ruku s otevřenou dlaní, kde jsem měl kostky cukru vyskládané do pyramidy, aby si Cassie mohla vzít. Zachvíli měl začít zahajovací ceremoniál při kterém bude mít řeč i prezident Snow. Jak já ho nenávidím. Bude totiž představeni celému Kapitolu. První příležitost jak si získat náklonost lidí. „Sluší ti to, vypadáš docela nebezpečně," usmívá se na mě Cassie, konečně už nalezla chuť si se mnou povídat.

„Tobě taky," mrknu na ní jedním okem. Cassinin vizážista jí navrhl bílo tyrkysové šaty. Vrchní část šatů je bílá s krajkami, následně je oddělená tyrkysovou mašli svázanou více na pravém boku. Spodní část róby je silně nařasená, tak aby připomínala rozvlněné moře. Hnědé vlasy má spletené do copu a přehozené na pravém rameni. Její dekolt vyplňujou bílé perly, které má i na rukou. Úplně s divím, jak se dokáž udržet na těch vysokých podpatkách.

„Myslím, že se jí líbiš," oznamuje mi Cassie, hledící za mě.

„Komu?"

„Té splátkyní ze Druhého kraje, Clarisse Samerové," odvětí mi. Podívám se za sebe na tu dívku. Stojí tam sama a vypadáto, že si povídá s koňmi. „No tak, běž za ní," snaží se mě postrčit.

„Určitě plánuje, jak mě zabije." Najednou se oba společně zasmějeme. Patrně jsme natolik nervozní her, že už nedokážem vydržet v napětí.

Cassie mě znovu šťouchne, pořád se mě pokouší přemluvit, abych tam šel. „Okey, už jdu," rozhodnu se nakonec. Když se podívám za sebe, setkám se s modrýma očima od Cassie. Nezbývá mi nic jiného, než jít dále. Projdu kolem několika splátcu, kteří si mě sotva všímají.

„Clariss," promlouvám tiše, když už stojím u ní. Ani nevím, co jí mám říct.

„Ahoj Finnicku," pozdraví mě přátelským hlasem. Když stojí narovnaná naproti mně, všímám si jak je malá. Z modrošedých očí oramovaných černou tužkou jí vyzařuje nevídaná radost. Na sobě má šaty tělové barvy s docela dost velkým výstřihem. Okraj výstřihu jí zdobí drobné průhledné kamínky. Celý vrch šatů se pak třpytí. Nad pravým stehnem se pak šaty rozdělávájí a ukazují dívčiny štíhlé nohy.

Nyní je řada na mně, nějak mě nenapdají vhodná slova, co říct, a tak plácát první věc, co mě napadá. „Nechceš kostku cukru?" zbytek slov, které jsem řekl Cassie, jí nemůžu říct. Vypadá to, že ona má koně zrovna ráda. Hazím si konečně jednu kostku do pusy.

„Ne, díky. Ale jinak pěkný ohoz, natušila jsem, že se váš kraj zabírá pirátstvím," usměje se na mě. Asi jsem se zapomněl zmínit o svém kostýmu. Bílá košile, hrubý hnědý pásek, hnědé kalhoty, vysoké boty, tmavý kabát, pár řetízku na krku. Bohužel nemám pásku přes oko, Terys chtěla, aby mě kapitolané poznali a že by tohle nebylo zrovna nejlepší. Taky mám až k pasu rozepnutou košili, kde přímo začíná opasek. U toho se zase zmínila, že budu vypadat víc sexy. A měla pravdu. Nemám zbytečné zlaté a přeplácané oblečení jako splátci z jedničky. I když tam to celkem sedí, když se jejich kraj zabývá luxusním zbožím.

Ozývá se zajahovací hudba. Lze jí snadno slyšet, jelikož se přenášená do celého Kapitolu, tak aby si nikdo nemohl nechat ujít tento vyjímečný okamžik. Loučím se s Clariss a vracím se ke svému vozu, kde už na mě čekají.

Otvírá se masivní brána a odhaluje ulice plné davy lidí, kteří se už na nás nemohou dočkat. Jízda má trvat nějakých dvacet minut, pak skončí v Mětském kruhu, kde nás přivítají, zahrají hymnu a odvedou do Výcvikového centra, které se na nějakou dobu stane naším novým domovem a zároveň taky vězením.

Nastupuju do vozu, který je táhnutý dvěma hnědými oři. Nabízím ruku Cassie, jež jí bez zábran přijímá, a staví se na vůz vedle mě.

Splátci z Prvního kraje vyjíždějí na válečném voze. Oba soutěžící vypadají nádherně, od hlavy až k patě se lesknou a jejich vkusné tuniky se třpytí zlatem. Je slyšet povykování davu. Určitě volají jejich jména. Jsou to totiž miláčci obyvatel Kapitolu, obdobně jako Druhý kraj.

Druhý kraj už je připraven a nyní i on následuje své předchůdce. Už nás od nich dělí jenom jeden kraj.

„Nezapomeňte hlavu vzhůru a nepřestávát se usmívat," klade nám na srdce Terys. Oba nás líbe na čelo a poupravuje nedokonalosti. „Budete nezapomenutelní," raduje se, na čež seskakuje z vozu. Přichází i Mags, aby se s námi na tu chvíli rozloučila.

„Jděte na to," volá na nás, „ať si vás zamilují." Projíždíme bránou, hlasy davu jsou o to silnější, než před tím. Slyším skandovat naše jména. Nyní na sebe stráváme pozornost my. Ze začátku stojí jako přimražený, nedokážu se pohnout. Na velkoplošných obrázovkách vidí svůj obličej. Usmívám se, zvedám pravou ruku a mávám davu.

Najednou citím, že se mě někdo dotýká. Je to Cassie. Proplétá své prsty s mýma. Otáčím se na ní. „Prosím, drž mě," šeptá ke mně. I já se nyní cítím jistější. Neustále držím hlavu vzhůru, jak nám radila Terys. Obyvatlé Kapitolu šílí, zasypávájí nás květy a křičí naše jména.

„Finnick!" slyším ještě urputněji provolávat mé jméno. Všichni o mě stojí, vkrádám se jim pomalu do srdcí. Určitě se musím zalíbít alespoň jedomu sponzorovi.

Jak stoupá má sebedůvěra, posílám davu vzdušné polibky. Líbí se jim to. Poprvé cítím, jak ve mně zažehla jiskřička naděje.

Dunící hudba, skandování davu mi stoupá do hlavy a já nedokážu potlačit vzrušení, které se ve mně hromadí. Pomalu a jistě se blížíme k Městskému obvodu. Za námi přijíždí ještě osm válečných vozů. Koně dotahují náš vůz přímo k sídlu prezidenta Coriolanuse Snowa

Dvanáct válečných vozů vyplňuje Městský obvod. Na okolních budovách jsou všechny místa obsazena těmi nejvýznamějšími občany. Prezident, drobný a čtíhlý mužík s popelavé bílymi vlasy, přechází k mikrofonu na svém balkónku přímo nad námi. Jak je zvykem při jeho proslovu se na obrazovce postupně objevují tváře všech splátců. Tyhle všechny budeš muset zabít, pokud se budeš chtít vrátit domů, znějí mi v hlavě tyto slova. Snažím se je nevnímat a poslouchát proslov prezidenta Snowa.

„Vítejte," rozhléhá se jeho hlas po okolí. „Vítejte," opakuje ještě jednou prezident Snow. Pouštím Cassininu ruku. „Splátci buďte vítání. Vzdáváme hold vaší odvaze a sebeobětování." Tomu říkáte sebeobětování? To že nás vylosujete a necháte, abychom se navzájem povraždili? Mám stochutí mu ty slova zakřičet do obličeje. Ale k čemu by mi to bylo? Jen by se bavil ještě víc jak bych umíral a snažil se mi to všelijak znepříjemnit. Tehdy bych už neměl žádnou naději. „A přejeme vám úspěšné Hladové hry. Nechť vás vždy provází štěstěna." Lidé nadšeně tleskají. Naposledy jedeme na válečném vozu po obvodu Městkého obvodu a konečně mizíme za obrovskými branami Výcvikového centra, kde strávíme zbytek dní.

Ladně seskakuji z vozu, poté opět pomáhám Cassie Menowarové dolů z vozu. „Děkuji, žes mě držel. Bála jsem se, že spadnu," říká Cassie.

„I já děkuju," odpovídám a koušu se do rtu. Nic víc už říct nestihnu, jelikož k nám přichází Elisa Hithenová.

„Byli jste úžasni, oba dva," chváli nás hnedka u příchodu. Kousek za ní jde i Mags. Trochu se zdržela, jelikož si povídala s mentorem Dvanáctého kraje, Haymitchem Abernathym. Nerozumím, o čem si ona pomohla s tím opilcem povídat.

Mags pokládá ruce na naše ramena. „Jste moc šikovní," chválí nás i ona. „Nyní vás Elisa odvede do vašeho pokoje. Uvidíme se na večeři." Každého pak políbí na líčko a odchází pryč. Proč nemůžeme být chvilku jenom s ní? Místo toho jsme zase s moderátorkou Elisou.

„Jo málem bych zapomněla," říká vedle mě Cassie. I ona se kě mně naklání, aby mě políbila na to stejné líčko jako Mags. „Děkuji," šeptne mi do ucha a následně i políbí.

„No tak pojďte," volá na nás už zdálky nedočkavě Elisa Hithenová.