Finnick Odair - Hunger games

3. Kapitola

Do místnosti vchází ta Kapitolanka Elisa Hithenová, hlavou mi pokyne, abych jí následoval. Zvedám se unaveně z křesla. Nechci opustit Čtvrtý kraj, chci zůstat tady. Nechci jít do Kapitolu, už ho netoužím vidět. Za dveřmi stojí i Cassie. Má úplně zarudlé oči od pláče. Jdeme v obklopení několika mírotvorců, kteří nás doprovázejí k černému jeepu. Ze soudní budovy je to jenom chvíle cesty autem. Je to snad poprvé, co jedu v autě. I když je to opravdu kousek. Elisa nám celou cestu vykládá o Kapitolu, o tom jak je úžasný, vykládá nám o svém oblíbeném jídle. Prostě o všem. Myslím, že nám musela říct všechno, co věděla, ale přesto jsem jí stěží vnímal.

Konečně jsme na nádraží. Ne, že bych se nějak obzvlášť těšil, nicméně aspoň budu moct být zas chvíli sám. Udělal jsem dobře, když jsem se rozhodl, že nebudu brečet a zahraju si na odvážného, všude se to totiž hemží reportéry, kteří jsou už fakt otravní jak mouchy. Každý se snaží zachytit naše tváře. Nastavuju kamennou tvář, neproniknutelný výraz. Za to Cassie je to úplně jedno, je jak tělo bez duše. Možná je to nějaká taktita, že si hraje na slabou a pak se všem ukáže v jiném světla. I když o tom dost pochybuji.

Okolo vlaku jsou i obyčejní lidé z našeho kraje. Přišli se s námi naposledy rozloučit a popřát nám štěstí. Všímám si na jedné z obrazovek mého obličeje, která přenáší živě naš odjezd. Schválně se šibalsky pousměju a jedním okem mrknu. Věřím, že se jim to bude líbit.

Přejedu rukou po lesklém kovovém povrchu vlaku. Musíme několik minut stát ve dveřích vlaku, zatímco se pokoušejí zachytit, co nejvíce z nás. Nakonec můžeme vstoupit do vlaku, jenž se dává rovnou do pohybu. Jsem zaskočen rychlostí jakou se vlak řítí. Ani vlakem jsem ještě nikdy nejel, jelikož cestování mezi kraji je přísně zakázano s vyjimkou plnění oficiálních záležitostí.

Stačilo pár kroků a ocitám se jiném světě. „No není to nádherné," rozplývá se Elisa přivstupu do místnosti, jež je strašně velká. Na dřevěných stolech s damaškovým ubrusem je spousta jídla. Tolik jídla, že by mi to vydrželo i na měsíc. Nechybí tu talíře s ovocem, čokoládová fontánka či limetkový dort. Automaticky beru jednu jahody a namáčím ji v čokoládě. Elisa nám pokyne, ať se posadíme na rudou vzorovanou pohovku lemovanou zlatem. Nevím jestli doopravdovým, ale dost se mu podobá. Všechno působí starožitným dojmem, nicméně převelice drahoceným.

Ani jsem si nevšiml, kdy Elisa odešla. Rozhlížím se po místnosti, ve které zůstávám spolu s Cassie Menowar. Na pravo ode mě je na stolku lampa se stejnými vzory květin, tak jako na pohovce. Pak jsou tu ještě tmavě hnědé skříňky lemované zlatým pruhem, naplněné určitě nějakým harampádím. Naproti nás jsou ještě jedny dveře, a tak mě trochu láká prozkoumát, co se za nimi nachází.

V místnosti je až příliš velké ticho, čehož mám po dnešním dni plné zuby. Cassie se dívá na svoje nohy a nikdo jiný, kdo by tu mohl mluvit, tu není. „Kolik ti je?" navážu neohrabaně rozhovor, i když matka říkala, že je neslušné se na to ptát dívky, jenže já se strašně nudím. Sedět a koukat do zdi mě prostě nebaví.

„Patnáct," odpovídá po chvíli do ticha, aniž by se opovážila na mě podívat. Původně jsem si myslel, že šestnáct, ale až tak moc daleko od pravdy jsem nebyl.

„Mě čtrnáct," pokračuju dále v rozhovoru, i když se mě na to neptala, „aspoň máš větší šanci mě zabít." Zažertuju, i přestože to není zase vhodné.

„Já vím, jsi Jeffův kamarád," odpovídá zkroušeně, nevšímajic si mojí poznámky. Až teď se na mě podívá. Když si všimne, že se na ní taky dívám, sklopí rychle zrak. Musím uznat, že je docela pěkná.