Finnick Odair - Hunger games

4.Kapitol

Dvě hodiny se mě připravný tým pokouší ještě více zkrášlit. Jsou to dvě nejhorší hodiny mého života a zdaleka ještě nekončí. Jak je tak poslouchám, nejméně ještě hodinu s nima budu muset strávit. Přistřihavájí mi vlasy, holí nepatrné strniště na hranách tváře, upravují nehty, nanášejí na mě nejrůznější krémy a opakovaně se musím ponořovat do různě páchnoucích i vonících roztoků a následně je smývat ve sprše. Po celou tu dlouho dobu si ještě povídají o Hladových hrách, o mě, o svém životě, o Hladových hrách, o nové modě a zase o Hladových hrách.

Snažím se nevyjeknout bolestí, když mi za pomocí vosku a bavlněných pásek jedním tahem vytrhávají chloupky v podpaží, místo toho jen skřípu zubama. Snaží se je vytáhnout i s kořínky, nebo něco takového říkali. Už se v jejich rozhovorech strácím a hlavně mě vůbec nezajímájí.

„Hotovo," ozve se nade mnou hlas od útlé Silly. Silly je nejmladší členka mého přípravného týmu. Pokaždé, když vyjeknu bolestí, se mi začne omlouvat. Má strašně dlouhé řasy, modré stíny a nad pravým obočním jednoduché tetování. Nabarvené tmavě modré vlasy se jí u konce mění do zelena, k tomu všemu je má spletené do copu, takže to vypadá jako ocas ryb, až na to že ryby nemají tak výrazné barvy. Doopravdy to tak vůbec nevypadá. Nevím, jak mě to mohl vůbec napadnout. Možná se mi jen stýská po domově. Konečně mohu uvolnit křečovitě sevřené ruce od lehátka a mým kloubům se navrací jejich původní barva. „Teď tě budeme muset opláchnout," oznámí mi a žene mě do vonící lázně. Jsem rád, že depilace konečně skončila. Lezu do horké vody a dovoluju si trochu relaxace. Veškerý stres ze mě na chvíli odplouvá.

Za tu krátkou chvíli jsem donucen vylést z vody. Nyní se mě bere do parády už potřetí černovlasá Fartia, jejiž pokožka má odstín do fialova. Někdy se mi ani nechci věřit, že jsou to skutečně lidé. „Budeme muset udělat něco s tím tvým obočím," stěžuje si svým pisklavým a tenkým hlasem, ze kterého mě začíná bolet hlava. Proč tihle lidé tak strašně piští? Proč nakonci každé věty zvedají hlas, jako by pokládali otázku? Samé divné hlásky, prodlužování slov, syčení u písmene s...není divu, že je jejich mluva často napodobována. Úplně to k tomu svádí. „Vypadá to, že ti každou chvíli sroste," švitoří dále Fartia svým hloupým kapitolským přízvukem. Mám stochutí ji říct, že na rozdíl od ní nějaké mám a nemusím si ho tužkou dokreslovat. Nicméně to nemůžu. Slíbil jsem Mags, že si z nich nebudu dělat srandu, protože mají moc křehká srdíčka, každá maličkost je hnedka citově zasáhne a to si já nemohu dovolit, když s nimi mám spolupracovat.

Fartia si bere do rukou pinzetu. Není to tak bolestivé jako předtím, i když to pokaždé štípne.

Za chvíli přichází i malý Nerys. Ani je mu nechybí tenký hlásek. Ne že by ho měl jako Fartia, ale i tak je to na muže docela zvláštní. Ještě divnější jsou jeho oranžové vlasy vyčesané nahoru, k čemuž mu ladí jeho dokreslené obočí. Dnes jenom doufám, že mi nějaké obočí zůstane a nedopadnu jako tihle dva.

Neryn mi na obličej patlá nějakou nesnesitelně páchnoucí vodu. „Nemůžem si přece dovolit, aby ti v Aréně narostly vousy," vysvětluje mi hnedka, když vidím můj zamračený výraz. „Za každou cenu tě musí sponzoři poznat a to by jim týden v Aréně mohl pěkně zkomplikovat. Taková pěkná tvářička ti musí vydržet, kdo by se na tebe pak chtěl dívat. Vsadil bych se, že v Aréně nebudou růst žiletky na stromě. Ale neboj za měsíc ti zase narostou," usmívá se na mě a opět začíná nanášet vrstvu té azurové směsi. Fakticky je mi jedno jestli budu mít vousy nebo ne, stejnak brzy zemřu, ačkoli jemu to říct nemůžu, proto jenom souhlasně kývnu.

Mezitím už Fartia skončila s úpravou mého obočí. Rychle si šahám nad oči, když jej nahmatám, po tváři se mi rozlije šťastný úsměv. Něco mi tam přece jen zůstalo.