Finnick Odair - Hunger games

7. Kapitola

Z tvrdého spánku mě budí ženský výkřik. Hnedka poznávám komu ten hlas patří. Je Elisinin. Že by snad viděla pavouka?

Se zavřenýma očima ze sebe odhrňuju peřinu a ztěžka vstávám z teplé postele. Nejraději bych se do ní hnedka vrátil. Nemám nejmenší ponětí, jak jsem se sem dostala. Strašně mi třeští hlava, že nevím, jak s tou bolestí vydržím celý den. Od včerejšího večera si vůbec nic nepamatuji. Je to divný pocit. Poslední, co si však pamatuji, je tvář Clarris. Netuším, co jsme na té střeše dělali a ani to, jak jsem se dostal zpátky do pokoje.

Za oknem vidím paprsky žhavé ohnivé koule, které pronikají několika místy mezi vysokými budovami. Na posteli si všímám nějakého oblečení, jenž tu včera stoprocentně nebylo. Nebo že by jo? Vždyť je to jedno. Oblékám si ho tedy na sebe. Na co jiného by to tu tak bylo? Jsou to úzké kalhoty s tričkem, takže v tom vypadám, jak dlouhá tyčka. Nejspíš to je oblečení na dnešní trénink.

Když jsem zrovna oblečen, slyším za dveřmi kroky. Ranní hygienu asi nestihnu, možná později. Unaveně se dopotácím ke dveřím. Stihnu je akorát včas otevřít, než někdo zaklepe.

„Jsi hotov?" ptá se mě bez okolků Mags. Tu jsem tady nečekal. Myslel jsem si, že je to Elisa Hithenová. „Snídaně je na stole." Bez toho, abych něco řekl, se vydává pryč. Něco se muselo stát a já brzy zjistím co. Vlastně je to docela brzo. Po kuchyni leží drobné úlomky skla, které se snaží avoxové uklidit, tak aby se o ně nepořezali. Nevypadá to, že by jim něco upadlo, hlavně proto, že na mě Elisa podrážděně dívá. Sedám si proto co nejdál od ní.

Dneska jsem tu dřív než Cassie, která když přichází do jídelny a vidí všechno to roztříštěné sklo, vypadá dost šokovaně jako já. Mags chvíli zkroušeně pozoruje avoxy při práci, než usedá na svoje místo.

„Co se tady sakra stalo?" vyštěkne Elisa, když už to nedokáže vydržet. V mysli si skládám útržky ze včerejšíhoo večera. Vybavuji si, že jsem měl u sebe nějakou láhev. Že by na zemi byl části té láhve?

„Mám docela hlad," odpovídám rychle. Nemohu jim přece říct, že jsem se včera opil. Natáhnu se pro kousek vánočky a pro jahodovou marmeládu. „A co vy?" ptám se zdvořile, abychom se nemuseli vracet k původnímu tématu. Nožem si na sladké pečivo mažu marmeládu, což ještě vice naštve Elisu. Nesnáší, když jí někdo ignoruje.

„Zeptám se ještě jednou," ptá Elisa, pokoušejíc se z nás vypáčit, informace. Teda ze mě. „Co se tady sakra stalo?"

Na jazyku mám přichystanou jednu ze svých jízlivých poznámek, jenže do všeho zasahuje Mags, a já už nestačím odpovědět. „To je jedno," mávne nad tím bezvýznamně mentorka a pouští se do jídla. Dneska i ona vypadá dost naštvaně. „Musíme se připravit na dnešek," konstatuje suše, „vaším dnešním úkolem je, abyste si osvojili, co nejvíce nových schopností. Čím víc toho budete umět, tím větší máte šanci vyhrát, i když to není stoprocentně jisté." Snídaně pak pokračuje poučováním o tom, jak se máme chovat na tréninku. Zbývající půlhodinu po jídle máme nějaký volný čas. Mezitím provedu základní hygienu a zbytek času se moje myšlenky vracejí na domov, na to jak se mají rodiče. Snažím se na to, co nejméně myslet, ale zatím se mi to vůbec nedaří.

Když si všímám, že už zbývá jenom deset minut do desíti hodin, vydávám se k ven z pokoje a mířím rovnou k výtahu, kde se Elisa loučí s Cassie a přeje je jí štěstí k dnešnímu dni. Na mně hází nasupený pohled za dnešní ráno, možná i za včerejšek. Dále pokračujeme s Cassie sami.

Tréninkové místnosti jsou v podzemích podlažích budovy. V luxusním výtahu nám sestup netrvá ani minutu. Dveře se prudce otevírají do obrovské tělocvičny, plné zbraní a překážkových dráh. Ještě ani není deset, takže jsme jeli ještě nějaký čas navíc, avšak podle Mags jsme měli být na první hodině včas, abychom měli čas si to všechno prohlídnout a tak. Do výcvikového centra jsme nepřišli poslední ani první. Zatím tu nebyl nikdo z prvního ani druhého kraje. Nikdo z profíku si nedovolil přijít přesně na čas. Teprve tu bylo čtrnáct splátců ze sedmi krajů včetně nás. Všichni splátci se nervózně postavili do půlkruhu. Všichni mají k vrchnímu topu připíchnuty čtverečky s čísly svého kraje. Zatímco mi někdo připíná na záda lístek se čtyřkou, rozhlížím se po splátcích. V hlavě si při pohledu na každého z nich říkám; tebe zabiju, tebe taky a tebe taky.

Za deset minut dlouhého čekání odbila desátá hodina. V tu chvíli přišli i poslední splátci z prvního kraje.

Hned bez čekání nás zde přivítala trenérka tmavé pleti, jež se představila jako Atala. Trenérka s atletickou postavou začíná vysvětlovat rozvrh výcviku. „Za dva týdny bude 23 z vás už mrtvých." To mě fakt uklidnilo. „Přežije jen jeden. Kdo, závisí na tom, jak pozorně budete v příštích čtyřech dnech sledovat, co vám budu říkat. Za prvé, žádné bitky s ostatními splátci," vysvětlovala Atala, přičemž chodila mezi námi. „Na to budete mít čas v Aréně. Čtyři cvičení jsou povinná, zbytek je individuální. Má rad na závěr zní, nic nepodceňujte. Všichni se chtějí chopit meče, ale většina zemře přirozeně: 10% na infekci, 20% na hydrataci. Prostředí zabíjí stejně jako nůž," s těmito slovy ukončila svůj monolog. Poté, co nám dá Atala pokyn k rozchodu, se vydám k prvnímu stanovišti, kde nikdo není. Mags nám totiž dneska řekla, že nemáme ukazovat to v čem vynikáme. Ale problém je v tom, že já netuším, co by to mohlo být.

Na prvním stanovišti zkouším maskování. Ve snaze po své bledé pokožce roztírám směs bláta, hlíny a šťávy z různých bobulí. Jak po chvíli zjišťuju, tohle nebude nic pro mě. A ani trenér u maskovacího stanoviště nevypadá, že je z mého díla nějak nadšen. Ukazuje mi, jak to zdokonalit, jenže je to na mě příliš složité a já se raději přesunuji k jinému stanovišti. Přece jen jsem tady strávil hodinu.

Za dopoledne stihnu projít ještě dvě stanoviště, pak nastává oběd.

Snídaně i večeře máme na našem patře, ale oběd jíme všichni v společné jídelně vedle tělocvičny. Chody jsou rozmístěné na stolech po obvodu místnosti, takže se musíme obsluhovat sami. Profesionální splátci se halasně shlukují kolem stolu, aby ukázali svou nadřazenost. I čtvrtý kraj se počítá mezi profesionální splátce, jenže já si tak zatím vůbec nepřipadám. Cassie mě u stolu vyzývá, abych se k nim připojil, nicméně já ji tu nechci nechat samotnou, a tak oběd probíhá v přátelském duchu a oba si máme pořád o čem povídat.

Po obědě se vracíme zpátky do tělocvičny, abychom mohli pokračovat v tréninku. Nejdřív zkouším rozpoznávat různé druhy rostlin, bobulí a kořínků, což mi celkem jde. Když odcházím od stanoviště všímám si Clarissy u stanoviště s vázáním uzlů. Chvíli zvažuji jestli k ní jít. Než se naději, stojím kousek za ní. Potichu k ní přitáhnu ruce a pomůžu jí dokončit složitý uzel. Clarissa pode mnou vystrašeně nadskakuje, pouští uzel z rukou a prudce se ke mně otáčí, čímž mě její cop uhodí do tváře. „Sleduješ mě?" ptá se podezřívavě, ale nemyslí to zle.

„Na to bych neměl dost odvahy," šibalsky se na ní úsměju. Clarissa se dává do hlasité výbuchu smíchu. „Co kdybych tě něco naučil? A ty zas naučíš naoplátku něco mě?" navrhuju. Clarissa se mnou hnedka souhlasí, a tak spolu trávíme dalš tři dny víc, než bychom měli. Díky spolupráci s ní umím zacházazet s lukem, i když se nálokdy trefím doprostřed terče. Když jsem s ní, snažím se nepřemýšlet, jak jí potom v Aréně zabiju. Za tu dobu jsem toho o Clariss zjistil strašně hodně, hlavně těch věcí které máme společné.

Po dlouhé době je tady zase pokračování, jsem ráda za vsechny předešlé vote a doufám, že vás dnešní pokračování nezklamalo ;) jinak se omlouvám za tak dlouhou pauzu mezi díly