Pohádka na dobrou noc

Úvodem

Plášť tmy prostupoval každým kouskem pokoje. Ticho narušovalo jen klidné oddechování postavy chlapce, ledabyle zakrytého kouskem přikrývky, dokud ...

„Píp, píp, píp, píp"

Útlá ruka, toho času poklidně ležící na polštáři, vylétla směrem k otravnému přístroji a smetla jej ze stolku na zem. Alespoň už byl ticho.

„Ještě pět minut." Zamumlal unaveně do polštáře, nenamáhajíc se otevřít oči, či uskutečnit jiný náročný pohyb.

Dalších třicet minut se nic nedělo.

„Sakra" vymrštil se do sedu. Černé, jindy upravené vlasy, se vydávaly v pramenech každý jiným světovým směrem, bledá tvář na sobě nesla stopy únavy a výrazné tmavé oči, nyní podkreslovaly kruhy pod očima. Do noci se učil.

Tenká přikrývka letěla na zem jak se chlapec, pokoušejíc se co nejrychleji vstát, do ní zamotal. Se zaklením nakopl stařičký budík, který se mu připletl pod nohy a co nejrychleji na sebe oblékal kusy školní uniformy, zatímco se ve stejném čase snažil hřebenem přesvědčit své vlasy o udržení nějaké formace.

Vyběhl z pokoje.

„Mey. Mey! Vztávej! Musíš do školy!" zabouchal razantně na nejbližší dveře a pospíchal dál domem. Seběhl schodištěm do přízemí a rozhlédl se rozlehlou kuchyní. Nepamatoval se, že by tu ještě včera večer byl takový bordel. Snažil se přehlížet všude se válející talíře a skleničky mezi kterými se občasně válel dívčí časopis, prázdná taška od nákupu, krabice od pizzy či téměř pětikilový kocour.

„Uhni Loki" odstrčil z před lednice, jídla se dožadujícího kocoura, který se následně naježil a výhružně na něho zaprskal. Snažil se tam najít něco co by on a jeho sestra mohli toho rána snídat.

Musím nakoupit. Pomyslel si hořce a sáhl tak jako téměř každé ráno po cereáliích a krabici mléka.

Mezitím do kuchyně dorazila i mladá dívka, též oblečena ve školní uniformě. Vzala kocourka do rukou a něžně s ním hovořila.

„Na tohle není čas May! Najez se." Přistrčil před dívku misku a zatímco sám snídal, snažil se alespoň nějaké nádobí dát do myčky.

„Nedal jsi nic Lokimu." Prohlásila, nevšímajíc si své snídaně, stále pochodovala s kocourem v rukách. A zjevně se dobře bavila.

Rozčilovala ho.

Po zapnutí přeplněné myčky, nasypal kocourovi granule do misky a značnou část rozsypal vedle. Sebral svůj školní batoh a rozešel se ke dveřím.

„Jdeme May." Řekl, už poněkud nedůtklivě.

„Potřebuju kapesný. Najím se ve škole." Ušklíbla se dívka a pomalu, jako by se jednalo o drahocenný poklad položila kocoura zpět na podlahu.

Na tohle neměl čas. Podíval se na hodinky. Nestíhal. Sáhl do zadní kapsy kalhot, odkud vylovil několik zmuchlaných bankovek a vtiskl je dívce do ruky, aby ji konečně přesvědčil k nějakému pohybu. Konečně mohl zamknout a spěchat na nedalekou autobusovou zastávku.

Měli školu kousek od sebe, byl vděčný, když hned na další zastávce přistoupily dívčiny kamarádky a on měl chvíli klid. Pohled na hodinky následoval zmožený povzdech.

Autobus se vlekl šnečím tempem skrze dopravní špičku. Proto když konečně se skřípáním a všemožným úpěním starého dopravního prostředku zastavil na cílové zastávce, chlapec vyběhl co nejrychleji ke staré majestátní budově.

Když konečně, lapajíc po dechu, doběhl na chodbu, kde se nacházela učebna, jeho profesor akorát odcházel.

„Pane profesore." Vypadlo z něho trochu chrčivě, tak jak jen to v ten okamžik bez kyslíku v plicích a s bolavým bokem vlastně šlo.

„Pane Crossi, jdete pozdě." Prohlásil jistě muž, nedávajíc svým pevným hlasem možnost námitek.

„Já vím, omlouvám se, ale..."

„Žádné ale pane Crossi není, Vaše zkouška měla být v devět, to je devítka a dvě nuly. Nyní je sice stále devět ale další dvě čísla jsou čtyři a sedm, pardon, nyní už osm. Hezký den." Řekl přísným hlasem a odcházel.

Chlapec stále dohánějíc nedostatek vzduchu v plicích se opřel zády o stěnu a sjel podél ní k zemi. Vztekle praštil sevřenou dlaní do stěny. Sakra.

Po chvíli se zmoženě sebral i s batohem ze země a kráčel chodbou zpět. Nezajímaly ho zvídavé pohledy studentů, jež procházeli kolem. Bylo mu to jedno, mohli si o něm říkat co chtěli.

Zbylé přednášky toho dne raději vynechal. Beztak dokud nesloží zkoušku u profesora Hatake, mohl na další studium na této škole zapomenout.

Jak se tohle vůbec mohlo stát? Na škole v Sydney jsem byl téměř premiantem třídy. Neměl jsem s žádným učitelem problémy. Přemítal nekonečně v hlavě cestou do nedalekého obchodu, kde nakoupil alespoň několik základních surovin, neopomenut vzít cereálie a mléko.

Cestou z obchodu naopak přemýšlel nad tím, jak profesora přesvědčit o tom, aby mohl složit zkoušku dodatečně, aniž by musel čekat na další termín. Bohužel pro něho, byl profesor Hatake jeden ze starších, zásadových a velice uznávaných profesorů.

Po návratu domu, zhodnotil, že to tam vypadá stále stejně jako když odcházel. Bohužel, žádná kouzelná víla nepřilétla mu pomoci, aby svým zázračným kouzlem uvedla budovu, jíž se znovu naučil říkat domov, do pořádku.

Pohledem zkontroloval několik ledabyle pohozených obálek na stolku v obývacím pokoji. Účty. Nemohl si po finanční stránce, asi jako jediné, stěžovat. Jeho matka byla známá spisovatelka a jeho nevlastní otec podnikatel. Správně použitý minulý čas, byli, už nejsou.

Po vážné autonehodě, jež se stala před necelým půl rokem, se stal ve svých dvaadvaceti letech dědicem domu, peněz i dospívající šestnáctileté dívky, která ho neměla ráda. A také opelichaného kocoura. Neměl rád kočky, měl na ně alergii.

Tím se z dříve na škole oblíbeného kluka, který si nemohl stěžovat na přísun peněz od nevlastního otce, studujícího na špičkové škole v Sydney, stala vychovatelka, uklízečka a pradlena. Ani v jednom z jmenovaného nebyl moc dobrý.