Pohádka na dobrou noc

V. Sblížení

„To nic, pojď." Řekl Maxmilian měkce a využil momentu zjevného překvapení, aby ho vyvedl do zahrady, kam měl očividně namířeno, aniž by chlapec vypustil další z mnoha jízlivých vět nebo se začal bránit opoře jež mu poskytovali jeho ruce.

Za mírného klopýtání Shikiho nohou ho dovedl do vzdálenější, klidnější části zahrady, kde ho zády opřel o strom, protože chlapec působil dojmem, že bez stabilní opory stát nebude. Ustoupil od něho na dva kroky, tak, aby jej stále měl na dosah, kdyby byla potřeba ho zachytit a zabránit možnému pádu. Prohlédl si ho. Vypadal jako krásná, nyní hadrová, panenka.

Shiki byl opravdu krásný chlapec, leč vzhledem poněkud jemnější. Ale ani to mnohým dívkám nebránilo v tom, pokusit se k němu přiblížit. Ovšem žádná se nedostala za bariéru jeho povahy. Zvládl je dost rychle odradit od dalších pokusů o sblížení.

Za svůj vzhled, mohl vděčit zejména své matce. Nikdy si ovšem sám nepřipustil, jak moc jí byl podobný.

Měl velké hnědé oči, orámované dlouhými hustými řasami. Čokoládově hnědá v jeho očích, místy přecházela do zlatavého karamelu, aby se o kousek dál střetla s téměř krvavě rudou. Jeho tvář nesla téměř dívčí rysy. Černé kaskádovitě sestříhané vlasy končící někde na rozmezí jeho uší a ramen, nyní načesané do tváře, jen podtrhovaly světlost jeho pleti, kterou až příliš nerad vystavoval slunci, které ho na pokožce dráždilo. Byl snad až příliš hubený, ale to celé jen podtrhovalo jeho trochu éterický vzhled. Byl fascinující.

„Proč na mě tak civíš?!" a stále tu byla ta stránka Shikiho povahy, jež měla odrazit všechno a všechny, kteří se snažili dostat, byť jen o kousek blíž.

„Jen sleduji, jak jsi se zřídil." Zkusil Max stejným tónem, protože po dobrém to s tímto stvořením jednoduše nešlo. Dostalo se mu jen tichého odfrknutí.

Delší čas bylo slyšet jen ticho, narušované hlukem z nedalekého večírku.

Shiki, srovnávajíc si hladinu alkoholu v krvi, se po chvíli odhodlal udělat několik kroků, protože jeho oči až příliš lákala houpačka zavěšena na větvi nedaleko něj. Postranním zrakem zachytil, jak s sebou postava naproti němu, při tom pohybu, mírně cukla, připravena mu v případě potřeby pomoci.

„Chodit ještě zvládnu." Promluvil do ticha. Něco ovšem v tom, jak to řekl, bylo jinak. Opustil od svého obvyklého štěklavého tónu. Snad jej přeci jen starost druhého chlapce zaujala anebo prostě přílišná opilost nedávala prostor jeho povaze. Sedl si na houpačku a svůj pohled směřoval na chlapce? muže? Stále si nebyl jistý kam ho dle vzezření zařadit. Max se mezitím přesunul o několik kroků blíž naproti němu.

„Ty asi nemáš moc rozmanitý šatník, co?" zkonstatoval Shiki, při pohledu na jeho černé kalhoty, černé tričko a delší, jak jinak než černý, kabát.

„Když vynechám školu, kam musíš chodit v uniformě. Jsi také oblečen jen v černé." Odhadl Max, kam směřuje.

„Ta košile je modrá." Odvětil kousavě, nepřipouštějíc si fakt, že ve tmě noci, jistě nebyla námořnická modř okem rozeznatelná.

„Tak to jo." Zasmál se upřímně Maxmilian. „Není ti zima?" dodal při uvědomění, že zatímco on má na sobě kabát, Shiki měl na sobě skutečně jen tenkou košili.

„Hřeje mě alkohol." Zasmál se, přičemž se mírně zaklonil, neuvědomělý toho, že za zády nemá žádnou oporu, vzala jeho stabilita na houpačce za své. Namísto tvrdé země se ocitl v náruči Maxe. Nechápal, jak mohl reagovat, tak rychle.

„Myslím, že je akorát vhodný čas na to..." Začal svým hlubokým hlasem, ale osoba v jeho náruči ho nenechala domluvit.

„Co jsi vlastně zač?" vyhrkl najednou. Než se Max stihl, byť jen nadechnout k otázce, jak to vlastně myslí, pokračoval dál. „Jsi démon? Upír?". Byl opravdu opilý.

„Můžeš mi říct, jak jsi k tomuhle vlastně došel?" zeptal se nevěřícně a z části pobaveně.

„Najednou ses tu tak objevil, nenosíš uniformu, chodíš celý v černé, máš nepřirozený postřeh..." začal s výčtem všeho co ho jen napadlo. Přestal s tím, až když se trochu urazil, protože se Maxmilian začal smát.

„Musíš mít opravdu fascinující život, když každý, kdo nenosí uniformu a chodí v černé je podle tebe hned démon nebo upír."

Shiki mlčel. Urazil se.

„Nenosím uniformu, protože jsem si studium na této škole domlouval jen krátce před odjezdem a neměli ji připravenou, proto jsem prozatím dostal výjimku. Opravdu jsem nikoho neuhranul." Pokračoval pobaveně.

„Půjdu domu." Pronesl po chvíli ticha Shiki. Opět se projevovala jeho tvrdošíjná povaha. Tahle odpověď se mu nelíbila. Nestačila mu k vysvětlení všeho.

„Opravdu věříš, že zvládneš v tomhle stavu dojít v pořádku sám?" zeptal se do ticha Maxmilian, protože i přes své odhodlání jít ihned domů, se chlapec nepohnul.

Nezvládne, to věděl a Shuseie otravovat nechtěl. Dobře se bavil a shodou okolností zde potkal i chlapce z knihkupectví o kterém mu nedávno nadšeně básnil a kvůli kterému si chodíval kupovat knihy přes celé město. Navíc na tom on sám nebyl o mnoho lépe než Shiki.

Max nějak tušil, sledujíc jeho zarputilý výraz, co se mu asi tak honí hlavou a věděl, že jeho hrdost dnes večer nepovolí k tomu, aby se sám zeptal.

„Pojď, doprovodím tě." Zvedl se i s ním ze země, aby ho mohl bezpečně postavit na nohy a dal mu chvíli čas, aby získal stabilitu. Chlapec se mírně třásl.

"Doufám, že se chvěješ zimou a ne vzteky." Pousmál se a sundal si svůj černý kabát, který mu dal přes ramena.

Čím déle šli, tím bylo Shikimu o něco lépe. Čerstvý noční vzduch a pomalá chůze mu prospívala. Zachytil se rukou o sloup silničního osvětlení a obtočil se kolem něho.

„Víš, tohle je jako taková ta scéna z romantických filmů. Jsi v Paříži a hle, ono sněží. Procházíš se, pod nohama ti křupe sníh, hlavní protagonista se romanticky obtočí okolo sloupu, až vpadne do náruče svého vyvoleného. Podívají se do očí a ..." nedokončil větu Max, protože hlavnímu protagonistovi v tomhle příběhu, se po prudké otočce zvedl žaludek a v rychlosti vyhledal nejbližší keř. Tiše se zasmál. Nepatřilo to Shikimu, kterému bylo zle, bylo mu ho snad i trochu líto, i když si za to mohl sám. Patřilo to myšlence, že tohle mělo daleko od popisované romantiky a rozhodně to dnes neskončí pusou. Doprovodil ho, až k domu.

„Dobrou noc, Shiki" loučil se s ním, když už stáli u branky vedoucí na zahradu.

„Je ti doufám jasné, že tímhle se mezi námi vůbec nic nezměnilo, že jsi pořád stejně protivný a já jsem prostě jenom hodně opilý." Vykládal mu, zatímco hledal po kapsách klíče od domu.

„Absolutně." Usmál se a vyčkal, než si odemkl a ztratil se za dveřmi.