Pohádka na dobrou noc

XIII. Políben

Černé podmanivé oči. Sledovaly ho a musely vidět snad až do nejtemnějších zákoutí jeho duše. Myslel, že mu srdce snad vyskočí z hrudi. Nevydržel to, přivřel v očekávání oči. Zatočil se s ním celý svět a hejno motýlů vylétlo z útrob jeho těla, když se jejich rty spojily. Kdyby ho Max pevně nedržel, snad by poklesl v kolenou. Vnímal jen jeho rty, které se jako dotek křídel motýlů otíraly o jeho, než se odvážily překonat hradbu strachu a polibek prohloubily. Trvalo to malou věčnost, než se od sebe beze slov oddálili a jen si hleděli do očí. Dýchajíc jako když uběhnete maraton.

Kouzlo okamžiku vyprchávalo po maličkých doušcích a zanechávalo za sebou navždy vepsaný pocit opojení.

Max ho jen něžně pohladil palcem po tváři, kde byly stále usazeny stopy mouky. Musel, ač zoufale nechtěl, se vrátit ke sporáku, kde se vařila jejich večeře.

Zbytek večera probíhal až v posvátné tichosti. Společně si dali připravenou večeři, u které upíjeli víno. Celá jejich komunikace probíhala jen očima, neustále se setkávali pohledem. Po jídle se přesunuli na pohovku v obývacím pokoji. Už od sebe neseděli na dva metry, každý v jenom rohu, tentokrát seděl Shiki hned u něj, hlavou opřenou o jeho hruď vnímal tlukot jeho srdce. Max ho lehce dvěma prsty uchopil za bradu, aby zvedl jeho pohled k sobě, ruku obmotanou okolo jeho pasu se znovu přiblížil jeho tváři pro další z mnoha polibků, které mu toho večera ukradl, dokud Shiki poklidně neusnul v jeho náruči.

*

V období dalších dvou měsíců, kdy léto střídalo jaro, se jeho život, který měl jindy pevně pod kontrolou, začínal převracet. Ve chvíli, kdy si oficiálně pustil do života Maxmiliana, jako by nabíral zcela jiný směr a vše co do té doby se zdálo nemožným se dělo samo.

Profesor Hatake mu sám nabídl nový termín ke složení zkoušky, protože ho musel dát i Maxmilianovi, který nastoupil na školu až později. Jeho sestra buď začínala dospívat anebo skutečně měla respekt z osoby, která k nim docházela čím dál častěji. Shuisei si našel partnera, stejně lehkomyslného a šíleného jako on sám, neustále za ním běhal s květinami a zasypával ho lichotkami.

Shiki opouštěl od své štěklavé, podrážděné povahy. Každé ráno ho Max vyzvedával a doprovázel do školy. Stejně tak si nikdy neodpustil mu pod Sakurou před jejich domem ukrást polibek. Poprvé tak učinil, když ještě kvetla. Bylo to vůbec poprvé, kdy ho políbil na veřejnosti, kde je kdokoliv mohl vidět a Shikimu rudé tváře vydržely po celý čas až ke škole.

Zprvu chodíval pouze Max k němu. Někdy mu pomáhal s učivem, čímž se výrazně zlepšil jeho prospěch ve škole, jindy se společně jen dívali na nejnovější filmy. Ovšem nejoblíbenější Shikiho činnost byla, když Maxmilian vařil. Nechtěl ho takhle zneužívat, ale jednoduše si nemohl pomoci, tohle k němu prostě sedělo a vypadal u toho... ehm, téměř božsky, což si nerad připouštěl.

Nevadilo mu to, opravdu vášnivě rád vařil a zvlášť když u toho měl jeho, navíc po nějaké době jeho vyvařování se Shikiho vychrtlá postava mírně zaoblila a ohromně mu to slušelo. Popíjeli u toho většinou kávu, víno nebo horké saké, povídali si, nebo jen poslouchali hudbu. Za dobrého rozmaru mu Shiki pomáhal a díky němu se snad i naučil něco málo uvařit. Max ho neustále překvapoval jistou spontánností, kdy ho z ničeho nic políbil, začal s ním tančit nebo ho v parku vyválel ve spadaných lístcích Sakury.

Až po čase se Shiki odhodlal naopak navštívit jeho domov. Bydlel sám v malém bytě na samotném okraji města. Asi by tak sám od sebe neučinil, ale jeho sestra měla toho večera doma sešlost svých nedospělých kamarádek a sama ho o to se vší slušností požádala. Od okamžiku, kdy překročil práh bytu, na sobě cítil nervozitu, kterou si nedokázal vysvětlit.

Přitom ten večer probíhal tak, jako jakýkoliv jiný. Max uvařil výbornou večeři, ke které podával bílé víno a po jídle se uvelebili na menší pohovku odkud sledovali večerní zábavný pořad.

Leželi vedle sebe. Max si pohrával s prameny jeho neuspořádaných vlasů a vdechoval jemnou vůni sladkého kokosu. Druhou rukou si něžně hrál s jeho prsty. Jemně po nich přejížděl, jeho rukách, dlaních na zápěstí a zpět. Pomaloučku s každičkým pohlazením stoupal dál přes jeho paže ke klíčním kostem. Shikimu, snad jako varování, přeběhl mráz po zádech, protože v následujícím okamžiku Maxova ruka, do toho času přebírajíc pramínky jeho vlasů se přesunula na lem jeho trička.

„Po-počkej, to..." mírně se od něho odtáhl. Byl ve tváři rudý, jaké mu bylo horko.

Už nějaký čas ze strany Maxe cítil, jak se snaží po nepatrných krůčcích postupovat dál. Občas na něm byla znát až naléhavost, chtíč, ale nikdy nic víc, než vášnivější políbení nepodnikl. Shiki si uvědomoval, že Max byl pořád jen chlap, že by prostě jen chtěl posunout jejich vztah dál, ale sám se na to necítil. Bál se, děsil se toho, sám netušíc proč.

Max mu věnoval jeden ze svých upřímných úsměvů, leč osoba, která už ho znala v tom nalezla trochu zklamání. „Neboj, neudělám nic, co nechceš."

A skutečně tomu tak bylo. Zbytek toho večera již více než políbení neučinil. Ani v následujících dnech.

Léto se rozeběhlo v plném proudu. Město se proměnilo ve vyprahlou betonovou poušť. Ve školních učebnách bylo téměř k nevydržení, a ještě se blížily závěrečné zkoušky. Tedy byl Shiki zase o něco protivnější než obvykle. Nesnášel horko, slunce a zkoušky. Na Maxe mu taky nezbývalo tolik času, kolik by chtěl.

„Shiki?" zkusil jedno páteční dopoledne během hodiny.

„Hm?" jmenovaný se na něho ani nepodíval a zapisoval si do sešitu.

„Nešel bys se mnou dnes na večeři?"

„Am, promiň, co jsi říkal?" stočil konečně pohled jeho směrem, připraven ho vnímat.

„Rezervoval jsem na večer stůl v restauraci." Obeznámil ho přímo se svým plánem.

„Dnes? Maxi, musím do knihovny, dnes se mi to opravdu nehodí." Odpověděl trochu nevraživěji, než by chtěl, proto dodal jen tiché „promiň".

„Jo, to nic." Otočil Max svůj zájem raději zpátky k profesorce.

S odpoledním zazvoněním Shiki sebral své věci a přesunul se do školní knihovny, kde si sedl s několika knihami. Chodil se raději učit sem, protože okupace domu sestřinými kamarádkami, mnoho klidu neposkytovala. Hodiny na zdi utíkaly kupředu zběsilým tempem. Pfu... promnul si bolavý krk a zvedl se, protože informace, kterou potřeboval, ani jedna z knih neposkytovala.

Procházel mezi regály a hledal jeden určitý titul o kterém věděl, že tu přece někde musí být. Hned v další uličce narazil na líbající se pár, protočil jen očima a chtěl projít o uličku dál, ale...

„Shusei!" řekl o něco víc nahlas, takže se k němu dostalo káravého odkašlání knihovnice.

Jmenovaný odskočil od svého partnera jako by jím prošel elektrický výboj. „Shiki, co tu děláš?" zatvářil se téměř andělsky.

„Učím se, to se běžně v knihovně na rozdíl od tohohle" poukázal k nim „dělá."

„Am, to jo, ale myslel jsem spíš, proč nejsi s Maxem."

„Protože se potřebuju učit, nevím, co na tom nechápete!" Opět byl zpět jeho nevrlý tón. Opravdu nevěděl, co ti dva nemohou pochopit na tom, že se prostě potřebuje učit. S Maxem to jaksi už moc nešlo, když většinu společného času trávil okupací jeho rtů.

Shusei raději jen přikývl. „Jen jsem prostě myslel, že budeš na jeho narozeniny s ním." Řekl omluvně, když už byl Shiki téměř na cestě o uličku dál.