Pohádka na dobrou noc

VIII. Odpovědi

Shiki byl již zcela přesvědčen, že ten člověk s tím musí mít něco společného. Tohle už se nedalo nazvat pouhou shodou náhod. Přemítal ve své hlavě o okamžik později. Seděl na pohovce, v ruce držíc knihu. Byla prázdná. Ani jediný list knihy nebyl popsaný a přesto ... kožený obal knihy i její název byly stejné jako u té, kterou ještě nedávno on sám četl. Promnul si oči. Potřeboval znát odpovědi, chtěl je znát hned, ale nebyla možnost se k nim dostat. Neměl ani tušení, kde Max žil. Nevěděl o něm vlastně vůbec nic.

Celé odpoledne byl myšlenkami jinde. Nedokázala ho z toho vytrhnout ani jeho uštěpačná, drzá sestra, která odpoledne dorazila domu. Ani kocour ležící na hromádce jeho oblečení u něj v pokoji. A nakonec ani Shusei volajíc mu, že v nedaleké kavárně učinil další fantastický objev v podobě krásného muže, jehož podobu mu dalších dvacet minut líčil po telefonu.

*

Neohlížel se. Jistým krokem procházel chodbou školy, nevšímal si pohledů zvědavců ani kolem procházejících profesorů. Neměl školní uniformu, nebyl tu dnes kvůli škole. Jeho mysl téměř hořela rozrušeností, kterou pociťoval. Potřeboval odpovědi, ihned. Zahnul do posluchárny.

„Shiki" usmál se na něho Max, když si ho všiml. Přestal s tím. Jindy něžný sladký karamel rozlévající se v jeho očích se pro dnešní ráno proměnil v hodně hořkou čokoládu. Několik lidí, při pohledu na příchozího ustoupilo z menšího hloučku, který tvořili.

S dalšími kroky se přiblížil ke svému cíli, nezpomalil před ním. Rukou silně zatlačil do hrudi o hlavu vyššího chlapce, čímž ho donutil udělat alespoň dva kroky, aby zády narazil na tvrdou zeď za ním. Jeho mysl netrápilo, že byl mnohem vyšší a jistě i silnější než on, byl v takovém stavu, že by ho nezastavilo nic.

„Ohoho Crossi." Ozvalo se pobaveně kousek od něho „Ty se nezdáš, nechceš se po škole zastavit?" Následoval další smích.

„Ty držu hubu!" vyštěkl na něho a podíval se do očí před ním stojícího, zmateného Maxmiliana. Vytáhl z kapsy knihu a zamával mu s ní před očima. „A vysvětluj!"

„Shiki" zkusil Max něžně, ale jeho divoký pohled se nezměnil. „Pojďme si promluvit někam jinam", dodal už jen smířeně a společně se rozešli ven ze třídy. Naštěstí to stihli před příchodem profesora, který by jistě nic takového nedovolil, a ještě by Shiki musel vysvětlovat, proč nemá uniformu, což by v jeho stávajícím rozpoložení, vedlo minimálně k vyloučení ze školy.

Kráčejíc vedle sebe jako dva cizinci, prošli chodbou, aby našli jednu z prázdných místností.

„Shiki..."

„Přestaň neustále opakovat mé jméno!" obořil se proti němu a dal si ruce v bok. Vypadal jako malý bůh pomsty. „Ta kniha! Měl jsem ji u sebe v pokoji večer před tím, než jsi se zjevil. Myslel jsem, že je mé matky, protože nebyla dopsána, ale pak zmizela. No a teď jsi ji záhadně u sebe měl ty!" Jeho hlas se nesl prázdnou učebnou a odrážel se od stěn.

Tichý povzdech. „Ve skutečnosti... tu knihu nepsala tvá matka." Začal rozvážně a zdálo se, že chlapec proti němu se trochu uklidnil. „Ten, kdo ji psal a uschoval v nejvyšší polici... byl tvůj otec."

„Cože?" nechápal chvíli jeho slova. Jen si s ním zahrával, snažil se ho uchlácholit pohádkami. Nicméně, mu ale nikdy o svém otci neřekl.

„Ještě když jsi byl dítě, ti ten příběh vyprávěl jako pohádku na dobrou noc a zapisoval si to. Kdybys to četl celé, věděl bys, že jsi v tom příběhu byl také. On... vymyslel mou postavu, jako tvého ochránce. Někoho, kdo bude vždy vedle tebe a bude tě hlídat a chránit namísto něho, kdyby on sám nemohl... nedopsal ji, protože ho tvá matka vyhodila z domu. Uschoval ji tedy ve tvém pokoji, abys ji našel, až budeš starší. Nikdy sám netušil, že by se mohla stát skutečností... Důvod, proč je nyní kniha prázdná je, že co bylo napsáno, se už stalo." Odmlčel se.

„To... to nedává smysl! Lžeš! To, co jsem četl... byla tam dívka a bála se tě... jeho! Já prostě... „Shikiho mysl byla v chaosu. Nevěřil tomu, co mu tu vykládal.

„Ano byla. Tvůj otec nějak předpověděl narození tvé sestry i váš nesourodý vztah. Proto to napsal tak, aby se mě bála... Mám ohledně tebe neustále taková zvláštní tušení, vždy když se něco děje, vím přesně kam mám jít..." udělal pár drobných kroků k němu.

Chlapec zcela ustal v pohybu, cítil své srdce, jak bije vysoko v hrudi. „Nevěřím ti!" Vykřikl po chvíli ticha a vyběhl z učebny.

Když prudce bouchly dveře, Max si jen povzdechl. Podvědomě tušil, že nemělo žádný smysl teď za ním jít. „Shiki..." ozvalo se jen tiše do zcela prázdné místnosti.

Utíkal. Chodbou, ze školy, celou cestu až domu běžel. Proč vlastně. Před čím utíkal. Cítil jak mu po tvářích kanou slzy. Neznal jejich důvod. Zastavil se až když za sebou zabouchl dveře svého pokoje, po kterých se svezl k zemi. Nemohl se nadechnout. Nemohl zastavit bezdůvodný pláč. Přitáhl si kolena k hrudi, objal je rukama a složil na ně svou hlavu. Cítil se poražený.

Po několik dalších hodin se nepohnul ze svého místa.

*
Dalšího dne dopoledne zašel k lékaři. Nemohl do školy, nechtěl Maxmiliana ani vidět. A navíc jej skutečně sužovala horečka od toho, jak celou noc seděl na chladné podlaze. Několik následujících dní zůstal v posteli svého pokoje odkud ani nevycházel, až se nakonec zdálo se ho zželelo i jeho sestry a přinesla mu čaj a piškoty.

Shuseie požádal, jestli by mu nesehnal zápisky. Dostavil se asi třetího dne. Jako obvykle usměvavý a pln optimismu. Strávil s ním pár hodin, předal mu zápisky a snažil se ho trochu rozveselit. Shiki se mu omluvil, že mu stále není dobře a omluvil tím i svou špatnou náladu. Když odcházel, venku už se stmívalo. Jeho sestra nebyla doma, přespávala u jedné ze svých kamarádek.

Shiki si sedl s dekou do večerem setmělého obýváku na gauč. Rozsvítil malou lampičku vedle sebe a podal si z pod konferenčního stolku rodinné album. Roky se do něho nedíval.

Sledoval usměvavé tváře na fotografiích. Doby kdy se zdál zdánlivě šťastný ze života. Kdy byl u něho jeho otec, kdy žila jeho matka. Překvapilo ho, na kolika fotografiích byli jako rodina.

Jednu z folie vytáhl. Byl na ní jen s otcem, držel ho v náruči před pavilonem šelem. Musel je fotit někdo cizí. Když fotografii otočil, zjistil že je již 19 let stará. Povzdychl si a chtěl ji vrátit zpět, ale... zadíval se ni znovu. Držel pevně v rukou plyšáka. Pamatoval si ho, dostal ho od otce, nedal ho z ruky, chodíval s ním i spát. Otec mu říkával, že ho ochrání před špatnými sny. Říkal mu Max.